Vardara

Tak už jsem z pěti hvězdiček sjela na čtyři. Chápu, že co člověk, to jiná osobnost a tak jsem je všechny přijala, ale nechápu některé scény. Když mě někdo přepadne a nedrží mě zrovna pod krkem, křičím o pomoc jak zběsilá. Když mám říct něco, co má ostatním zachránit život, nebudu koktat a první, co ze sebe vypravím nebude blbost. Když hrozí nebezpečí a někdo mi řekne, držte se pohromadě, nebudu si sama trajdat kolem baráku. Přesto musím uznat, že mě seriál udržel v napětí, i lehce romantická linka byla fajn a slziček tu na místní poměry taky tolik neteklo. Pak ale přišel konec a stačilo posledních pět minut a já musela s těžkým srdcem stáhnou hodnocení na lepší tři – jak to, že někdo dokáže tak slibný a napínavý seriál takhle zvorat!!!

Tak tady by se určitě užilo klasických deset dílů. Nějak se ten děj nerozvinul. Na začátku to chvíli trvalo, pak mě to nějakou dobu bavilo, pak se tam neustále dohadovali kdo má koho rád. Nakonec nevím, jestli měl vůbec někdo pořádně rád někoho a závěr byl tak uspěchaný, že jsem si nestihla udělat ani žádný pořádný názor na seriál. Jen asi, že je to už druhý seriál, který jsem viděla s herečkou Aoi Morikawou a zjistila jsem, že na mě její herecký um nijak nezapůsobil. Její výraz mi v mnoha scénách připomínal nafouklého ježíka.

Slabší tři hvězdičky, možná proto, že jsem to zhlédla krátce po tom, co jsem hru dočetla. Kniha mi utíkala daleko rychleji, než film, který se sice držel věrně předlohy, ale něco mi tam chybělo. Ačkoliv A. Hopkinse uznávám jako výborného herce, tak tady mi jeho hraní chvílemi opravdu vadilo.

Na asijskou produkci se docela odvázali. Bylo tu i pár vášnivých náznaků(scén), v něčem se sice od předlohy odklonili, ale zvládli to po svém a základní kostry příběhu se drželi dobře. Silnější tři hvězdičky.

Zbytečné setrvávání na méně podstatných scénách a vyžívání se ve scénkách plných pitvořivých a podivných postaviček (což Forman rád). Ty důležité události probíhají jen tak mimoděk. Forman z Valmonta udělal v podstatě neohrabaného nemotoru, který pořád někde zakopává a jako svůdce se moc netváří. Škoda oproti Valmontovi z Nebezpečných známostí z roku 1988, měl tento jisté výhody, ale díky scénáři je pravděpodobně nemohl využít. Jako plus vidím Fairuzu Balk (která byla ze všech představitelek této role nejvěrohodnější). Závěrem však musím dodat, že předlohy se dílo drželo jen povrchně.

Po dočtení knihy a filmovém maratonu, kdy jsem zhlédla téměř všechny za zmínku stojící varianty Nebezpečných známosti, je tahle nejlepší. Nádherná výprava a kostýmy (Oscar), ale také démoničnost obou hlavních postav. Stejně jako v knize zde byly výborně vyobrazeny všechny odstíny povah hlavních rivalů, markýzy a vikomta. Možná mi ze začátku vadila volba herců (lépe řečeno jejich vzhled), ale během ubíhajícího děje jsem zjistila, že svým výkonem strčili všechny ostatní s přehledem do kapsy.

Tak tohle mě tak trochu zklamalo. Začátek se opravdu hezky rozjížděl. Hlavní hrdina vypadal na místní poměry docela mužně. Hlavní hrdinka nebyla žádná kňoura, vše se to motalo kolem sportu. Najednou jsem uprostřed filmu a nadějné tempo začíná ztrácet na obrátkách a přichází studená sprcha – a já si říkám... o čem to vlastně bylo? Jo, už vím, o tom, že z kopce to na kole frčí fakt rychle. Tak na tenhle film asi dlouho vzpomínat nebudu.

Chvíli jsem přemýšlela i o čtyřech. Když ono mě to fakt bavilo – barák plný zvláštních existencí - Japonci se opravdu rádi plácají v takových vyhrocených tématech. Podobné téma už jsem sice zpracované viděla v korejském filmu (Love clinic), ale tohle bylo takové veselejší. Tedy hlavní hrdinku bych někdy nejradši kopla a i její mužský protějšek byl taky pořádný mimoň. Vyhovovalo mi ale, že nad tím nemusím nijak zvlášť přemýšlet a že se tam zbytečně nebrečí. Prostě taková oddychovka na večer.

Slabší tři hvězdičky. Zajímavá úprava Nebezpečných známostí. Nebylo by to až tak špatné, ale Annette Vadim to táhla dolů. Kameraman sice dělal časté záběry na její kukadla, ale když ona vůbec netušila, že má mít nějaký výraz. Tak se stalo, že vypadala pořád stejně a já jí žádnou emoci nedokázala uvěřit. Prostě na Valmonta a Nebezpečné známosti z roku 1988 to nemá.

Silnější tři hvězdičky. Asi tak první dva díly mě opravdu nebavily, ale pak se to dalo do pohybu a začalo to být zajímavé a hlavně ten poslední díl...ten stál za to. Připomínalo mi to závěr Shakespearových dramat...no jo, kam až může člověka dostat touha se pomstít a kolik nevinných lidí za to musí zaplatit. U japonských seriálů mi vyhovuje, že i když slzy tečou proudem, není to tak časté a nucené, jako u těch korejských. Kromě toho jsem si uvědomila i jeden fakt – ten detektiv se opravdu ale strašně moc naběhal...