Jinny

Christophe Gans nám vypráví o rodině Krásky, což nikoho nezajímá, a když se na konci opravdu, opravdu rozjede, předvede... kamenné obry a smrtící liány. Od jeho filmu především nečekejte pohádku, působí spíš, jako by chtěl udělat verzi Krásky a zvířete ve stylu Angely Carterové, ale pak se ke slovu dostali konzervativnější producenti. To, že jsme přišli o scény, kdy se Kráska do Zvířete zamiluje, už na ně ale můžu hodit jenom stěží. Za jediný pozitivní přínos můžu označit jenom příběh o tom, jak se Zvíře stalo Zvířetem (působí jako cosi z Kytice), který aspoň nespočívá v klasickém zakletí uraženou čarodějnicí. Jednu hvězdu dávám za vizuál a druhou za Vincenta Cassela, ale jenom když nehraje Zvíře, jinak mě nic hezkého nenapadá.

70 % Animák, který absolutně nemá problém s explodujícími hlavami a sexem (a pokud s tím máte problém vy, budiž útěchou, že je to film relativně krátký). Postavy jsou správně komiksově ujeté a stylu nejde nic vytknout, zato zápletka originální není. Na konci filmu si člověk řekne, že kromě extra velké porce násilí... se toho vlastně moc nestalo.

Funny Games připomenou britské Jezero smrti... a trpí hodně podobnými problémy. Především je to ale velmi, velmi předvídatelný film, pokud pochopíte pravidla "hry" (jak té ve filmu, tak té Hanekeho) - a to se stane hodně rychle. Samotný závěr filmu tu žánrovou předvídatelnost dotáhne až do bizardních rozměrů a pošle do kytek jakýkoliv sociální přesah, který si z toho člověk mohl odnést. To Hanekeho rýpnutí do diváků, jak rádi se dívají na násilí, mě pobavilo. Jeho pojetí totiž nepůsobí jako úlitba krvelačným divákům ale jako hra na Boha.

Druhé Sin City vypada stejně pěkně jako jeho starší bratříček, ve všech ostatních oblastech je to ale slabší pokračování. Na vině není Robert Rodriguez, který odvedl solidní řemeslnou práci (i když tentokrát už působí neinvenčně), ale Millerovy příběhy. Žádný z nich nemá podobné grády jako Marvova cesta za pomstou nebo Hartiganova sebezničující snaha chránit milovanou ženu. Navíc příběh o gamblerovi Johnnym se vyvíjí slibně, ale to upšouknutí, které mělo být pointou, ho srazí na úroveň zbytečnosti. Pokud bych měla někoho označit za hvězdu filmu, pak je to určitě Marv... a senátor Rourke, kterého si Powers Boothe tentokrát mohl dokonale vychutnat.

Hvězdné války potkávají Flashe Gordona a jejich dítka jsou Strážci Galaxie. Obrovskou devízou je, že se film bere s nadhledem, aniž by divákovi přestalo na postavách záležet (a když už se film bere vážně, servíruje přijatelnou dávku sentimentu). Peter Quill a Gamora jsou relativně standardní dvojka, ale celou snow si pro sebe kradou neuvěřitelně roztomilí bijci Rocket a Groot. Pro mě osobně nejlepší popcornovka tohohle roku. A James Gunn si svojí suverenitou ohledně timingu a technické stránky tohohle trikového spektáklu rovnou říká o nové angažmá.

Film o hrstce ozbrojených lidí a budoucnosti, která je hodně... ehm... cool. Přesto o naší společnosti vypovídá víc než lecjaký dokument, byť se samozřejmě neubránil zveličování jejích negativ. V tom sociální přesahu Snowpiercer uspěl tam, kde loňské Elysium selhalo. Ohledně moderní šlechty, ke které by každý chtěl patřit a která si úzkostlivě hlídá udržení daného stavu, totiž nic nenaznačuje, ale tne do živého. Jako bonus dostanete solidního Chrise Evanse. Takže nastupovat, v tomhle vlaku vás čeká zatraceně emotivní jízda.

Příliš plakátové pokračování natočené bez nadšení a s řadou očekávaných příběhových trop. Caesar je znovu fajn a svého lidského společníka tentokrát úplně zastiňuje, taky proto, že k sobě nemají žádné hlubší pouto.

Jednička měla standardní příběh pro děti a mladé s určitými klišé, ale taky měla neokoukané prostředí. Pro dvojku už platí jenom to první, ale jednou věcí se může nepokrytě chlubit - detailní, pohádkově nerealistickou a neuvěřitelně roztomilou animací, která u mě předčí všechny animované filmy posledních let. To neznamená, že bych scénáristy nevytahala za uši. Vytahovat z hrobu dávno "mrtvé" postavy je vypravěčská berlička a záporák by přece jenom mohl být zajímavější. Předpokládám, že záměr tvůrců byl vyprávět příběh o Škyťákově dospění (protože poselství pacifismu a přátelství bylo už v prvním filmu), pak by ale nevadilo ukázat pár drsnějších scén se vším všudy (což samozřejmě u dětského filmu nejde, a tak zbyla jenom jejich krotká, trochu divně působící verze).

John Oliver si pouští hubu na špacír a při svých politických a společenských komentářích zní (skutečně!) jako někdo, kdo vyrostl na Monty Pythons. Jako bonus přidává i to, že na rozdíl od některých svých amerických kolegů nepůsobí jako gumový panák. Příznačně pro žánr talk show ale samozřejmě většinou končí jakýmsi pomyslným pokrčením ramen ve stylu "eh, co s tím jako můžeme dělat".

Jsou filmy pro děti a filmy zkrátka jenom dětinské. Legendární parta je naštěstí ten první případ a vedle dětské verze Justice League, kterou místo Supermana, Batmana nebo Wonder Woman tvoří Děda mráz, Velikonoční zajíc nebo víla Zuběnka, nabízí humor, který ocení i dospělí. Nejsem si na druhou stranu jistá, jak budou menší děti reagovat na temnotu, která tu má celkem ostré zoubky (stínoví koně jsou opravdu hororoví), a taky na to, že Zubnička, Sandman i hlavní hrdina Jacka Frost jsou v českém prostředí neznámí. Přesto je to kouzelnější film než poslední pokusy Pixaru a na tváři se mi při sledování usadil hovězí úsměv.