Konvička

Z podobně laděných filmů jsem viděla jen Syrianu, která se mi líbila moc - a Labyrint lží se mi zamlouval neméně. Je sice trochu přehlednější a mainstreamovější, ale to mi nebránilo užít si ho a posléze ho trochu prodiskutovat s pár přáteli z Blízkého východu. Zvlášť když si pár dnů poté v domovině jednoho z nich vstupenku do nebe vyzvedl jeden z nekonečna sebevrahů a odpálil se v restauraci. Ale to sem neptaří, pardon. Taky se mi zamlouvalo vykreslení postavy Haniho - ono jim opravdu není radno lhát, těmhle lidem z horkých pouštních oblastí, avšak s mrazivě chladnými zásadami... A i mnohé jiné střípky či charakterové rysy sedí moc zdařile. Škoda, že film má "filmový" charakter, dokumentárnější forma by mi vyhovovala mnohem víc.

Jsem poněkud alergická na americké vánoční filmy, ve kterých se to jen hemží falešným sentimentem, falešným sněhem, falešnými úsměvy, falešnou vánoční pohodou a morálními ponaučeními tak omletými, že jejich pointa je vyplyne do prvních deseti minut. Jednu hvězdu za pár vtípků, děkujeme a na neshledanou! Existují totiž i mnohem vtipnější a milejší vánoční komedie.

Souhlasím s rozhořčenými komentáři něterých uživatelů, že Bond se inspiroval Bournem, že Craig není Connery či Brosnan, že odlehčená atmosféra bondovek se mizí s každým novým filmem, ale dodávám: NO A CO! Po pravdě (a psala jsem to už v komentáři u Casina Royale): Craigův živočišný, trochu humpolácký styl - tedy v porovnání se švihákem Brosnanem - mi sedí daleko víc a vzdáleně mi připomíná Conneryho v prvních bondovkách. Jediné, co mi včerejší půlnoční návštěvu kina trochu znepřehlednilo, byl vyprávěcí styl "hop sem, hop tam", díky němuž jsem chvílemi měla pocit, že v kině sedím minimálně dvě hodiny, ale stihla jsem přitom přelétnout půl světa a ještě se vrátit zpátky na sedadlo, kam mě definitivně přikoval seskok bez padáku ala Johny Keanu Reeves Utah z Bodu zlomu. Klidně bych zašla ještě jednou, poněvadž některé scény jako třeba toskánskou Sienu, Toscu, pouštní tvrz atp. jsem kvůli zvýšené hladině adrenalinu nestihla vychutnat s alespoň trochou racionálního odstupu... A ty ostatní scény, kdy mi adrenalin nestříkal z uší - vyzdvihla bych především všechny s M, Mathisem a reminiscence na Casino Royle - jsem si také vychutnala maximálně.