Formol

Bártovo poslední přání je vyslechnout si operu „Admirál jejího veličenstva“. Tato komická opera A. Sullivana a G. W. Gilberta z roku 1878 bývá uváděna jako „H.M.S. Pinafore“. I když se to podle útržků může zdát, opera vůbec není britsky patriotická, právě naopak. Vysmívá se patriotismu, stranickému politikaření, nekompetentním formálním autoritám i Královskému námořnictvu.

Čeněk Adamec (1916–1997), jeden ze zakladatelů Ústavu pro výzkum veřejného míněná, byl v 50. letech jako politicky nepohodlný odklizen na post osvětového pracovníka Ústředního ústavu zdravotnické osvěty. Mimo jiné se zabýval i činností léčitelů, nejvýznamnější a nejnebezpečnější popsal v knize „Šarlatáni včera a dnes“ (1956). Protože Jana Mikoláška chránili mocní členové KSČ, nemohl psát přímo o něm. Místo toho v kapitole „Mistr Severin po 600 letech“ vytvořil „smyšleného“ léčitele Jaroslava Cyrílka, ve kterém poměrně otevřeně popisuje život Jana Mikoláška. Ten je zde popsán jako bezskrupulózní a nebezpečný šarlatán, který měl cit pro okázalé budování vlastního kultu osobnosti.

Lékař v nemocniční laboratoři (Ladislav Potměšil) popisuje bazofilní tečkování červených krvinek jako příznak otravy olovem, laborantka zatím prověřuje otravu olovem přímo. Důvod pro ověření je ten, že bazofilní tečkování není projev jen otravy olovem, může se objevit i u alkoholiků, při některých hematologických chorobách, nebo při chronické otravě jinými těžkými kovy, např. arsenem nebo rtutí.

Soudní lékař ukazuje náčrtek nástroje, kterým byl pravděpodobně Heřman zabit. Ve skutečnosti lze podle tvaru impresní zlomeniny usuzovat na tvar zbraně jen obecně, detaily zůstávají obvykle nejasné.

Smrt způsobená bleskem nebo vysokým napětím může zanechávat na těle stopy (popáleniny, Lichtenbergovy obrazce atd.), ale někdy může být nález jen nezřetelný nebo dokonce žádný, takže i pro soudního lékaře je důležitá informace o místě nálezu mrtvého, prohlídka jeho šatů a prohlídka drobných předmětů.

Na začátku Mrázek (František Filipovský) s odkazem na nebožtíka Vacátka říká, že v takovém počasí přichází v úvahu jen násilné smilstvo. Zločin „násilné smilstvo“ skutečně existoval, byl definování v § 125 a § 127 Trestního zákona o zločinech, přečinech a přestupcích 117/1852 ř.z., který byl v platnosti až do začátku 50. let 20. století. Prvorepublikoví policisté tedy museli znásilnění znát pod tímto názvem.

Ve scéně z pitevních cvičení, kde Štěpán (Pavel Kříž) z nepozornosti přeřízne něco na pitvaném těle, ve skutečnosti nic nepřeřízl. Na končetině, na které již byly pečlivě preparovány svaly, pouze skalpelem a pinzetou oddálí dva svaly od sebe. Rychlý záběr kamery postačuje k vyvolání iluze, že došlo k nehodě.