tatroun

„Velice se mi líbí nápad, že sci-fi příběh začíná v knihovně.“ To je věta, kterou prohlásil režisér Denis Villeneuve v rozhovoru po vydání filmu Duna. Skutečně je toto dílo jedinečné, neboť nepřináší mnoho akce, ale především postupně budovaný svět, vztahy a souvislosti, které dohromady tvoří komplexní pohled na problematiky politiky, ideologií, životního prostředí a další. Proto není jednoduché zpracovat dílo Franka Herberta na plátna kin, jak se již přesvědčil nejeden filmař. V roce 2021 však přišel kanadský režisér společně s legendárním hudebním skladatelem Hansem Zimmerem a hromadou prvotřídních hollywoodských herců, jako jsou Timothée Chalamet, Rebecca Ferguson, Oscar Issac, Jason Momoa, Stellan Skasgard a mnoho dalších. Od výkonů herců po vizuální efekty, jedinečnou hudbu a klasické Villeneuovské vyprávění je vše provedeno na jedničku. Svět a vztahy jsou představovány pomocí postav, jejich reakcí a chování, prostředí je uvěřitelné a chová se jako další postava na placu. Ačkoli tempo je velice pomalé, stále se děje něco, jež vtáhne diváka do děje. Vše je přikryto pokrývkou tajemna, která je velice pomálu odstraňována a ukazuje strašidelné souvislosti schovávající se přímo pod nosy Atreidů. Pokud se podařilo zúčastněným vytvořit natolik zajímavou přípravu na hlavní děj příběhu, nemohu se dočkat druhého dílu. Duna byla film, který mě přiměl k opětovnému sledování kinematografie, avšak očekával jsem, že po dlouhé době, kdy jsem snímek neviděl a po nabrání zkušeností z mnoha dalších děl, mé nadšení pomine. Nemohl jsem být více na omylu. Opakované zhlédnutí mi pouze vše připomnělo. Jenom škoda, že jsem si to opět nemohl užít s Dolby Atmos v IMAXU, pro tento formát byl totiž film vytvořen. Duna si zaslouží 10/10.

Všechno všude najednou je název, který přesně vystihuje obsah filmu, ale ani zdánlivě se nepřibližuje šílenosti, která bude následující dvě a čtvrt hodiny zabírat plátna, nebo obrazovky. A že to bude ubíhat. Film nastavuje velice rychlé tempo, které začne první scénou a nepustí až do titulků. Uprostřed všeho je srdcervoucí až překvapivě důvěrný příběh o vztazích v rodině. Mimo dobře naplánované šílené akce, které vyplňují obsahově méně nabyté části filmu a přináší zábavný způsob, jak zakomponovat expozici, nutí diváka neustále přemýšlet nad otázkami významu jednotlivých rozhodnutí, která nás činí námi. Ukazuje, jak každé rozhodnutí, ať je ve finále dobré, či špatné, přináší následek a čím více se zaobíráme tím, jak jinak vše mohlo dopadnout, tím více se vzdalujeme od toho podstatného. Význam nenacházíme v našich individuálních úspěších, ale nacházíme ho v druzích, a právě pro ně musíme být těmi nejlepšími verzemi nás samotných. To je zpráva, kterou se Všechno všude najednou pokouší předat, a nejen díky odvážnému humoru, silným hereckým výkonům, ohromujícím vizuálním efektům a strhující hudbě, se mu to daří. Tohle je přesně ten experiment, který má srdce a který mohu všem, přes jeho absurditu, pouze doporučit. Masterpiece – 10/10.

Nejspíše už nikdy nezažiji podobně silný zážitek v kině. Doposud žádnému filmu se nepodařilo mě po celé tři hodiny udržet ve stálém strachu. Oppenheimer mě skutečně rozklepal. O to bolestivější proto bude pozorovat podnobné reakce, které jsem posledně viděl u prvního dílu Villeneuvové Duny, kdy velké množství lidí je odrazeno kvůli až překvapivému množství komplikovaných rozhovorů a prostředím, tvořeným atmosférou a ne akcí. Když se však člověk nechá ztratit v lavině, která se od počátku amerického závodu s Němci a Sověty řítí až k Trinity testu, pocítí neuvěřitelný pocit bezvýchodnosti situace, ve které se Oppenheimer naskytl. Dílo začíná ještě dávno před konfliktem druhé světové války a převážně začátek je silně chaotický a ne tolik zajímavý. Samozřejmě přinese určité informace, které budou později využity, ale kde právě dříve zmíněná Duna u mě skórovala zajímavým zasazením, zde jsem zůstával chladný. Navíc jsem zde byl upozorněn na to, jakým neuvěřitelným tempem se dílo řítí kupředu, zatímco se toho moc na plátně neděje. Jakmile však přijdou na scénu nemilosrdné otázky o moralitě tvorby zbraně takové ničivé síly a jak se lidstvo zachová po jejím zplození, stejně jako v jaderné reakci při výbuchu, nelze to již zastavit, dokud bomba plně nevybuchne a tím je okamžik testu. Skvělá hudba je rovněž něco, co nelze vynechat, jelikož právě ta pomáhá v divákovi dotvářet tak silné pocity. Po Trinity testu se vše zdánlivě opět zastaví. Pak však přijde druhá vlna síly Oppenheimerova příběhu. Jeho výčitky spojené s vendetou v podobě jeho výslechu a stejně jako Einstein prohlásil: „Až vás dostatečně potrestají za vše dobré, co jste pro ně udělal, dají vám diplom. Ne kvůli vám, kvůli sobě.“ a je poukázáno na nekončící žízeň lidstva, v divákovi je plně probuzen teror plynoucí z lidské geniality. Řekl bych jediné: Možná to není to, co každý očekával, ale je to více, než si mohl každý přát. 10/10