peetriss

Ihned v úvodu nabýváte při sledování nevídaného kamerového "průletu" velkoměstem, že jste na začátku neobyčejné podívané, tedy alespoň po vizuální stránce. Když se divák ponoří do příběhu, musí ocenit poměrně zajímavý námět, který režisér Neil Burger zpracoval především v první polovině do podoby zajímavého dílka s vyšperkovanými dialogy a pomalu gradujícím tajemnem okolo zázračné drogy přetvářející člověka v génia. Avšak už před polovinou se začíná film posouvat, kam nemá, tajemno vyšumí do ztracena, přerod v thriller, který se snaží být napínavý, ale bohužel příliš se mu to nedaří a povážlivé trhliny v příběhu mě začaly naplňovat náznaky zklamání, protože Všemocný měl potenciál být nezapomenutelným. Na vině bude nejspíš scénáristka Leslie Dixon, která se až na výjimky dosud pohybovala ve vodách romantických komedií a její malá zkušenost s tímto žánrem je znát. Naopak mě příjemně překvapil Bradley Cooper v hlavní roli. 70%

Poměrně povedené Nicholsonovo dílko, ve kterém dokazuje, že v něm dříme nadějný režisérský potenciál. Roli desperátského Moona na "posvatební převýchově"si ušil přímo na tělo a hraje výborně, stejně jako jeho skvělý objev - debutující Mary Steenburgen. Zábavný osobitý western s příjemnou kamerou. 70%

Wes Craven se nesmířil s tak neslavným koncem jeho slavné elmstreetovské série a rozhodl se fanouškům Nočních můr věnovat dárek v podobě zajímavého bonbónku, který nejen oživuje Freddyho, ale také jeho běsnění posouvá do reálného života naší staré známé herečky Heather Langenkamp, která hraje samu sebe. Právě tento posun do reality dává strachu a napětí nový rozměr a i když námět Nové noční můry zní šíleně, Wesu Cravenovi se povedlo vybudovat tak výbornou atmosféru, že ji překonává snad jen první díl série. Vše dobře funguje, i když se tento film nebere zase až tak vážně (je plný nadhledu a dokonce i náznaků sebeparodování). Bohužel se fantazie Cravenovi ve vyvrcholení trochu vymkla z rukou a film se zvrhnul v nedomyšlenou akční taškařici s poněkud lacinějším závěrem, kvůli které ubírám na hodnocení. Heather Langenkamp svůj comeback v roli sebe samé i Nancy zvládla výborně, Miko Hughes v roli jejího syna naopak podává nevyrovnaný výkon a zajímavá je v úvodu telefonní scéna, která dává vzpomenout na pozdější Cravenův Vřískot či smyčcové tóny doprovázející chlapcovo bodání nožem odkazující na Hitchcockova Psycha.

Tak toto je opravdu Freddyho smrt! Rachel Talalay se neměla k Freddymu vůbec přiblížit! Angažování tohoto "talentu" počátku devadesátých let prostě nemohlo skončit dobře. Což o to - Talalayin námět dotýkající se minulosti Freddyho Kruegera i jeho dcery není zase až tak špatný, ale když je nesprávně scénaristicky zpracován a ještě katastrofálněji zrežírován je to k ničemu. Jedná se o sled špatně pospojovaných scén, ve kterých se sice občasná perlička najde, ale vše to působí prázdným nezáživným dojmem. Nepomůže ani krátké televizorové cameo Johnnyho Deppa. 30%

Opět stejný problém jako u čtyřky - atmosféricky nefunkční. Občas se nějaká ta zajímavá scéna objeví (komiksová smrt), ale chybí typické Freddyho hláškování a vychutnávání, naopak se mění v běsnící živel v nekonzistentním scénáři. Lisa Wilcox a její Alice je snad jediná Freddyho protivnice, která dokázala přežít dva díly.

Angažování akčně smýšlejícího Rennyho Harlina coby režiséra čtvrté Noční můry napovědělo, jakým směrem se bude série ubírat. Je akčnější a bohužel prostá jakéhokoli budování atmosféry a gradace napětí. V průběhu filmu vám začne vlastně být úplně jedno, co se s dětmi na plátně děje. Příběh není ve filmech tohoto typu tou nejdůležitější součástí, ale alespoň základní dějová linie by měla mít pevné základy, což v tomto případě nemá. Základní nápad v podobě smrti ve snu je tak potenciálně výživný, že si tvůrci mohli bezlimitně pohlát s fantazií - bohužel tento potenciál zůstal trestuhodně nevyužit! Potěšil mě naopak poměrně sympatický soundtrack. 50%

Když viděl Wes Craven, co provedli ve druhém díle s jeho tak slibně započatým nápadem, musel se zhrozit a tak se bleskurychle k Noční můře vrátil coby spoluscénárista (mj. i s budoucím filmařským kouzelníkem Frankem Darabontem), aby zachránil, co se dalo! V Bojovnících ze sna je oživení opravdu znát, především co se atmosféry a navrátivších se zajímavých nápadů týká. Craven se rozhodl zcela ignorovat nepovedenou dvojku a vrátil se k postavě Nancy, která působí v psychiatrické léčebně, kde pomáhá místním posledním dětem z Elm Street s jejími nočními můrami. V první řadě je oproti dvojce opět dán prostor dějům ve snech, které obsahují nemálo dobrých nápadů (loutková scéna, živé rány po vpiších na ruce), bohužel však v závěru tvůrci popustili uzdu fantazii až příliš a celé se to řítí do vod podivné fantasy především díky kouzelníkovi (ono nakonec proč ne, fantazie snů je bezbřehá, ale divácké stravitelnosti to bohužel příliš neprospívá), proto musím na hodnocení ubrat. Dalším obrovským plusem je návrat černého humoru, protože Freddy hláškuje jako o život a to je jen dobře. Taktéž poměrně sympatický debut Patricie Arquette.

V pokračování Noční můry v Elm Street je především citelně znát absence Wese Cravena a jeho nápadů. Film se od počátku potýká s uloudaným dějem postrádajícím alespoň špetku napětí a atmosféry, navíc je zcela upozaděn svět vražedných snů, což je obrovský handicap. Aby toho nebylo málo, Freddyho pomsta utrpěla také obsazením nesympatického a navíc špatně hrajícícho Marka Pattona do hlavní role (možná i proto dostala ve vyvrcholení prostor místo něj přecejen o špetku lepší Kim Myers). Ono vůbec z celého filmu čpí nepříjemný závan té nejbéčkovější produkce. Velmi slabé pokračování.

Celovečerní debutantka Karin Babinská divákovi nenabízí tuctové road movie, ale příběh tří mladých holek, které se vydávají ještě s mladším bratrem jedné z nich místo na vysněnou cestu do Holandska na neplánovaně ostrou, trnitou a nepříliš růžovou cestu za poznáním sebe samých. Sympatické je, že se režisérka pokouší o hlubší sondáž do nitra všech zúčastněných, o sondáž velmi realistickou, syrovou a bez rušivých příkras. I samotná Karin Babinská pokouší nepříliš hladkou cestu přechodu ze světa krátkých filmů a reklamních spotů do světa širokých celovečerních možností a tento přechod se jí zpočátku příliš nedaří, protože hlavně v první polovině má divák problém citově se napojit k duším hrdinek, protože pokusy o jakési psychologično prostě nefungují. Paní režisérka, libující si ve statickýcjh kamerových detailech, se však učí poměrně rychle a již v průběhu filmu dochází k pozitivnímu obratu a především díky lesbickému vláknu tohoto místy až přepsychologizovaného depresivního filmu dochází ze strany diváka konečně ke vcítění se do emočně se hroutícího světa dívčí party. Nejvíce oceňuji, že Pusinky jdou svou vlastní uměleckou a žánrovou cestou a nepoužívají tisíckrát profláknuté monotónní a ohrané filmové postupy tolik ubližující české novodobé kinematografii.

Musím říci, že po shlédnutí Sherlocka Holmese: Hry stínů mnou cloumá nelibá pachuť zklamání, protože Guy Ritchie se nechal až příliš unést svým vizuálnem, evokujícím konec 19. století, plném roztodivných filtrů, detailů či zpomalovaček, zatímco filmu velmi akutně chybí přívětivější a atraktivnější scénáristický tvar, který by mě zachránil od nikoli ojedinělých návalů nudy a otrávenosti. Břitký a skvělý humor známý z prvního Sherlocka Holmese se výborně vyjímá převším v první půlhodině, ale poté se téměř vytratil a tak už nic nebránilo vyplutí brakovosti celého příběhu na povrch. Guy Ritchie udělal ze Sherlocka nefalšovaného superhrdinu a válečníka s velmi vyvinutým smyslem pro jasnovidectví - to co předvádí bych už dedukcí a intuicí určitě nenazýval. Především ve druhé třetině filmu jsem měl tendence k odejmutí ještě jedné hvězdy! Herecké výkony všech zúčastněných jsou v pořádku, výborná je hudba Hanse Zimmera a již zmíněný vizuál. Celkově průměr, jehož další pokračování (už nyní figurující v kalendáři producentů) mě zřejmě nechá chladným. 50%