coulismoulis

Pushpa se krve nebojí. Raees bez cenzury a Gangy z Wasseypuru, které mají co říct. Násilí je hlavní a v podstatě i jediná dějová linka, skrze tuto (ne)estetickou optiku sledujeme vzestup antihrdiny do čela místní dřevařské mafie. Příběh je tak jednoduchý, že ho lze uhodnout už v úvodních titulcích. To ale neubírá na „zábavnosti“. Kopání, sekání, podřezávání, mačetování, střílení, a zaživa zahrabávání je natolik strhující, že nedovolí vstát z kanape dřív než film skončí. Jediné, co způsobuje mírný paradox, je snaha ukázat Pushpu nejen jako ambiciózního řezáka, ale taky jeho kladnou stránku  romantického truhlíka. Tohle byl problém už v Raeesovi, násilník se zlatým srdcem, který stojí  v kaluži krve nasekané konkurence, moc morálně ani logicky nefunguje.

Souhrnné hodnocení: detailní záběr na Prabhasova naleštěná prsa – ano, akce – ano, humor – ano (na tu bídu vcelku ucházející), rodinné trampoty aka kdo koho kdy ne/ojede – ano. Takže to vychází na nadprůměrně kvalitní telužský trhák.

Jen pro upřesnění - ta 1 hvězda je za Ajithův taneční výkon, do něj bych to vážně neřekla. Jinak tématicky je film poněkud otřesný i na indické poměry.

Telugu Don se vydal jiným směrem než jeho Hindi a Tamil verze. Polovina děje (ať už adaptovaná z původního Dona 1978 nebo nového 2006) se prostě vyškrtla a mezery vyplnily pěstní souboje. Pokus o probuzení Prabhase během natáčení se opět nezdařil, jeho Don je schopný podřimovat i mezi nejtěžší palbou. U Prabhase je ospalost neodmyslitelným trade markem, působí mile, klidně a proto i Telugu Don/Billa se nese na obláčku odpočinkové, relaxační, snad i trochu nijaké zábavy. Do očí řežou strašné kostýmy, za ně by bylo na místě dát zodpovědné osobě anti-oskara (nebo rouvnou pecku mezi voči). Co dělal Ali s mrvolou Prabhase v chlaďáku netuším – neptám se – snažím se na to radši nemyslet. Plusem je další varianta na téma Donovské série "který z policajtů je vlastně zrádce". Bude to Shifty eye?? Nechte se překvapit.

Pravděpodobně jeden u nejlepších Soukupových výtvorů, i tak to ale za moc nestálo. Dramatické dějové zvraty hezké, proč jich tam ale bylo tak málo? Většinu času jen pochodují a hledají ztracené Bartoškovy vlasy. Ach, odešly za kopečky...

Noční můra každého salesáka. Film určitě zanechal stopu: závěrečná scéna už nešla zvládnout bez halasného smíchu – Urmila a Manoj jsou v umění přehrávání prostě nepřekonatelní. Komorní psychologický horor o třech postavách, kdy až do konce není jasné, kdo z nich je vlastně šílenec (asi režisér, protože za ten závěr by se nestyděla žádná D-čková produkce). Nicméně abychom nebyli nespravedliví – prostřední kus filmu měl leccos do sebe a byl opravdu zábavný, to bez legrace :)

Talíř rýže byla výborná povídka, k ní se směle čelem postavila povídka Pooranmashi. Zbytek ovšem zapadl do kategorie ubohého podprůměru. Americké televizní duchařinky devadesátých let proti těmto působí jako oskarová díla. Taková Dívka s vlasem medovým zpracovaná po Indicku, tedy s maximálním důrazem na love story, poslušnost tradicím a zde navíc nějaké to strašlivé či rádoby strašidelné tajemství. Je libo raději pohlavně přenosné choroby nebo Moranu ve zlatých bikinách? Ani není potřeba dávat „SPOILER“ upozornění, protože pointu lze uhodnout během prvních třiceti vteřin, ti s pomalejším uvažováním se určitě vejdou pod minutu.

Kritika církve nebývá v Bollywoodu tím nejčastějším tématem, pravděpodobně z důvodu toho, že diváci mívají v rukou kameny a jejich přízeň může být dosti vrtošivá. Berme tedy Hanan jako jednu ze zvláštních výjimek a můžeme nad ní proto i trochu přimhouřit oko. Simple Jack a Simple Jill postavy se podařilo ukočírovat v mezích slušnosti, co naopak nevyšlo byl návrat Shamshera a brutálně useknutý konec. Kde je další máznutí zvonem přes hlavu? To tam ale opravdu chybělo. Zazvonil zvonec a...

Překračování hranic trapně všedního života do magické reality a zase zpátky je vždy velmi poutavé téma a ve třech povídkách se podařilo dobře zpracovat. Nejistota, zda jde o kouzlo nebo jen šedivý materialismus, je záměrně podporovaná, zůstává tedy zcela na vůli diváctva, jak si kdo výsledek přebere, podle vlastního vnitřního nalazení. Nejcelistvější v této myšlence je povídka čtvrtá, která ale bohužel lehce pokulhává v hereckém zpracování (Kapoor Junior). Naopak nejlépe herecky podaná je povídka třetí (Manoj), ta zase ale postrádá jednotnost vyprávění – vrství nápady na sebe až nakonec ztratí čas a končí docela narychlo, bez uspokojivého závěru. Nejhůře dopadla povídka první, nemá s cyklem nic společného, strana tajemna zde není nijak zastoupena, celé vyprávění se točí jen kolem arogantního Mr. Dokonalého, kterého zničí pomyslné zrnko písku v soukolí jeho zlotřilé mysli.

Povedená akční jízda o pěti neschopných uprchlících ze zajateckého tábora neméně schopných nepřátel. Rozjezd byl pomalejší, jakmile však za sebou pětice vojáků zanechala své kamarády a směle vyrazila vstříc milované vlasti, nabral film grády. Jedno nešťastné rozhodnutí střídá druhé, čímž je o zážitek postaráno. Zpackaná operace nohy ve sněhu a rozstřílení na cucky při salutování vlajce tvoří vrchol spektáklu. Klasická Indie – oscilace mezi čtyřmi hvězdami a jednou, přičemž člověk neví, jestli je to tak zdařilá sebereflexivní satira nebo naprosto zdrcující tragédie.