Zvahlav

Formálně sevřený kratší snímek vychází z autentické tragédie, kterou ale fikčně rekonstruuje a interpretuje, aby přednesl komentář o české nátuře. Rekonstrukce se přitom drží spíše té prvotní, bulvárně-apokryfní linie událostí. To by samo o sobě nevadilo, kdyby to skutečně bylo východiskem hlubšího anatomického řezu. Pod anatomií si ale bohužel (bohudík!) představuji mnohem více než resumé poněkud laciných "národních" klišé (jakkoliv zčásti přiléhavých, ale to máte jako s horoskopy...)

Spíše než jako dokumentární série Allen vs. Farrow to zatím vypadá na Farrow plus Farrow reality show.

Film nevykutal z podvědomí společenských neuróz nic nového. Jednotlivé problémy manipulativní technologie zato spájí do uceleného, poněkud apokalyptického narativu (now or never!). Takový narativ režisér utváří pomocí samotných architektů tohoto systému - (stále) mluvících hlav se sexy CíVíčkem, které dříve trochu naivně a trochu bezohledně třímaly "volant dějin", a proto se nyní vydaly na cestu veřejného pokání (vydaly se ale znovu autem za zvuku fanfár, nikoli pěšky jako chudí poutníci). Už od prvních obrazů film působí jako generický dokument amerického střihu a v podstatě tak i pokračuje. Mluvící masky, jednoznačný narativ, insidery doplňují obligátně dva poněkud bizarní odborníci. Paradoxem filmu je, že využívá právě těch mechanismů, před kterými varuje (přepíčená emočnost, laciný sexy vizuál, neustálé střídání podnětů - hlavy, citáty, hrané pasáže. Informace jsou obaleny hromadou vaty, emočnost hraných scén čpí neoriginálním patosem). Hrané pasáže... Mohly by tyto pasáže, které Orlowski až nudně disciplinovaně všil do struktury dokumentu, fungovat jako samostatný středometrážní film? Nemohly. Protože jsou ilustrativní, prvoplánové a kýčové. Trapné, neuvěřitelné nebo prostě jenom hloupé. Ačkoliv nápad nebyl špatný, provedení už jo. Postavy, skrze které režisér promlouvá, by v jiném přístupu mohly být zajímavé a téma považuju za naprosto zásadní. Jedna hvězda za to. A taky protože se dokument zjevně snažil cílit i na mladší publikum (ačkoliv nevím, nakolik se mu to podařilo). Ale vracíme se k paradoxu filmu. The Social Dilemma má líbivý catch-all přístup, kterým se ale manipulativně snaží přesvědčit o důležitosti své myšlenky pomocí autorit, textu, ilustračních záběrů, katastrofické hudby a burcujícího narativu. Film nevymezuje svobodný prostor myšlení, do kterého by diváky pozval, naopak se je snaží vybudit pomocí negativních a emočně zjitřených impulzů. Nechová se v zájmu sledovanosti podobně jako neosobní bůžek socsítí? Nakolik se filmařovy (patrně) bohulibé cíle ztotožňují s (patrně) bůžkolibými zájmy Netflixu? Nebo jinak. Nakolik pomáhá a nakolik sám v zájmu sledovanosti skrytě manipuluje? Ačkoliv věřím režisérovi, že hegemonní manipulaci sociálních sítí považuje za hrozbu, které čelí nejlépe, jak umí (= filmem), stejně tak věřím, že svou snahou aktivizovat pomocí zploštění reality a manipulace projevuje krátkozrakost. Krátkodobě možná dokáže aktivizovat, ale dlouhodobě napomáhá debilizaci debaty, která řešení problému naopak kompromituje a znesnadňuje.

Au.

Cenný příspěvek ke studii našich dějin v tématu, se kterým se naše společnost jako celek stále nedokázala vyrovnat (takže z toho vznikla částečná neuróza). Důkazem toho jsou i některé zdější fanatické a historicky mýtomanské komentáře. Dokument veskrze konvenční, ke kterému sice mám tři sta třicet tři připomínek, ale v hodnocení oceňuji i snahu tnout do palčivých, protože stále živých ran. Skalpelu je potřeba, když rána hnisá...

Práce se světlem a kamerou působivá. Střihy nápadité, někdy do funkčního významového kontrapunktu, někdy prostě jen efektní. Obecně řemeslně vymazlené. Všechna tahle přemazlenost jakoby se ale spokojila s líbivou polohou. Leporelo hezkých obrazků, které zároveň vypráví příběh. Mizanscéna i kamera míří spíše za prvosignálním účinkem než za propracovanou filmovou řečí, která by na různých úrovních významu dokázala komunikovat bohatý svět filmu (a jeho myšlenek). Scénáristicky množství nedopracovaných, slepých nebo ryze účelových linek, postav, motivů, první třetina filmu příliš nefunguje. Určitě oceňuji téma - předání moci a transformace bude vždy kontroverzní a pochybná. Pithart sice s oblibou zmiňuje, že "moc ležela na zemi", tak ji OF vzalo. S odstupem je stále více zřejmé, že předání moci nemohlo být absolutní. K předání moci nedochází, pokud s ním nesouhlasí druhá strana, dokud jej druhá strana nepovažuje za nevyhnutelné, snad i výhodné. A zatímco někde moc zvedla nomenklatura nová (někdy překvapeně, někdy pragmaticky), jinde ji stále pevně třímaly staré struktury, které se ochotně restrukturovaly do struktur nových. Revoluce sice zpívají o krásném novém světě, ale setrvačnost struktur, natožpak mentality státu úplně nepřehlučí. A samozřejmě - pijavice pijou, odkud teče. A sama moc opájí téměř každého, disidenty nevyjímaje. S množstvím roste chuť. A nová role pomáhá umocnit pocit vlastní důležitosti. (Ale přece i sama role nás zčásti nutí do svých pravidel hry!). K tomu zásadní otázka amnestie. Jak se vypořádat s množstvím vězňů, kteří byli dosud vězněni z politických důvodů. Nemyslím ty relativně zřejmé případy. A jak vymezit, koho ještě budeme považovat za politického vězně? A pokud totalitní režim vnímáme jako nelegitimní, máme bezezbytku přejmout všechny "ostatní" vězně (i když známe stav tu příliš byrokratického, tu příliš zkorumpovaného soudnictví?). Je škoda, že se film vlastně do hlubiny svých témat a zejména postav nedostává, naopak povětšinou jen čabrá na mělčině. Nedokážu se proto ubránit dojmu, že to vše bylo jen jako. Vezmeme vizuálně i společensky atraktivní téma (sametová revoluce, věznice a vzpoura), dáme tam trochu rebelského obrazoborectví (ale v takové bezpečné, nedomyšlené a žvatlavé poloze), přidáme lásku, zradu, sex, estébáky, špínu politiky - všechny nakonec populární ingredience hodíme do míchačky včerejší americké televizní scenáristiky. Po vytvrzení máme lesknoucí se (vězeňskou) kouli z kočičího zlata.

Inferno. Totální dezorientace. Naději, abys pohledal.