Bonniesgun

Filmové adaptace Sparksových knih mě opravdu baví! A dojímají! Pokud bych měla žebříček největších filmových dojáků, Notebook a Dear John by měly místo hned za Medisonskými mosty (Ráda brečím u filmů! No a co! Suďte mě!). Dear John je romantika jako vyšitá - milencům háže "osud" pod nohy klacky. A to dost velké! Válku, smrt, nemoc... Zní to jako jednoduchý útok na divákovi city. A taky je! Ale funguje to! Amanda nepřekvapila - je to prostě nastupující hvězda "prožívám osudovou lásku" rolí, zato Channing (dokonale podivné jméno pro showbussines) válí! Naposled jsem viděla jeho "prkenný" výkon (netýká se fyzičky) v taneční sáze ale tady... hm... I když nemluvný a naoko plochý voják vypadá jako role šitá mu na míru, budete překvapeni, kolik dalších vrstev má. Nebo ne. Ale každopádně si na konci pobrečíte!

Nolan začíná být jedním z mých oblíbených režisérů - natočit tak vizuálně zajímavé, divácky líbivé, přiměřeně akční a dostatečně hluboké snímky dokáže snad jen on. Ale zpátky na Počátek: Leonardo se činí (pokud ho má i po Letci a spol někdo stále jen za blbého blonďáčka, je to velký omyl!), Marion Cotillard je opět famme fatale (a že jí to jde!), tvůrci speciálních efektů a pyrotechnici si užívají žně a Nolan si mne ruce. Co by ne? Druhý film v řadě, který trhá rekordy a plní kina po okraj. Příběh by snad víc zamotat nešel. Tedy šel, ale pak už by Počátek nikdo nepochopil (už takhle s tím bude mít jistě někdo problém...) Vrstev snů / příběhů je tu víc, než vrstev v myšlenkách hlavního hrdiny. A to je co říct! Nolanovi se opět podařilo něco zdánlivě nemožného - vytvořit film, který se líbí hloupým i chytrým, mužům i ženám. Vytvořit kult! (Už zase? Proboha kroť se! Natočíš-li ještě jednu věc - bude překultováno!!!!) **** a poslední hvězda chybí jen proto, že film je to sice skvělý, ale k absolutní dokonalosti chybí trochu víc emocí a smyslu toho všeho počínání hrdinů...

Kevin Spacey měl životní idol - Bobbyho Darina. Vydupal si, že o něm natočí film. Byl tak houževnatý, že se mu to povedlo. A na filmu je to cítit - po Beyond the Sea si Bobbyho oblíbíte stejně jako Spacey a stejnojmenou písničku už vždy budete vnímat jinak. Jeden z nehezčích, nejpoetičtějších a nejpovedenějších životopisných filmů o hudebních hvězdách 20. století. Kam se hrabe Walk the Line! Za mořem najdete muzikálové scény, tupé a ne tak tupé blondýnky, jak byste čekali...

Lehce halucionogení podívaná o genderových stereotypech a o vlivu dětství na dospělého člověka. Freund by měl radost, pseudointelektuál taky, běžný divák nikoliv. Jistě, je to kult a je to zajímavé. Jednou. A pak přibližně stejných 90 minut, které jste strávili sledováním, můžete strávit debatováním o smyslu a nesmrtelnosti brouka. Pokud to někoho baví, budiž, určitě si nenechte ujít. Pokud máte prostě rádi FILMY... ne, opravdu nemusíte vidět všechno... (Ale jako jo, plakát to má pěkný moc!)

Kdysi na MFF KV jsem si vyrazila na švýcarský film. Na začátku nasadila sluchátka a v polovině je sundala - nebyly potřeba. Celý film je v češtině. A není to dabing! Chudáček z Východu (pochopte - z Česka) ve "skutečné" Evropě prožívá své romance a dramata. Kupodivu, navzdory popisu, mile civilní a docela i reálný film. Pokud na něj někde narazíte, doporučuji!

Okamžitě běžím do obchodu, pořídit si bílou sukýnku a raketu! Tak sugestivní náborový film tenisové školy jsem ještě neviděla! Pokud bude můj instruktor jen vzdáleně podobný Paulovi, jsem ochotná přestat pracovat a denně trénovat. Teď ale k věci... Mladí hezcí lidé v hezkém prostředí, sympatický hrdina vyhrává (dokonce i nad svým ještě sympatičtějším německým kamarádem), ústřední pár se miluje navzdory všemu... ach! Kéž by takhle hezké a originální (nemyslím příběhem, ale zde třeba prostředím) byly všechny romantické filmy!

Glam-historický film, plný loken, dekoltů a podivně učesaných vlasů všech vojáků. "Zlatá mládež" mezi sebe jen tak někoho nepustí a ta Becky (Reese nikdy nebyla tak žhavá) tak moc chce a chce. Ani se jí nedivím! Spletité vztahy, intriky, falešné povahy, šlechtici... Filmy z tohoto období bývají n jedno brdo. Společnost se láme a není jasné, kdo na tom bude líp - bohatí nebo šlechta? Vanity Fair má ale něco navíc. Vanity Fair vypadá jako natáčený na bohatýrské party v Moskvě s největšimi celebritami z Hollywoodu. Vanity Fair je hlavně velmi "IN". Tehdy i teď.

Oskar za kameru je zasloužený. Úchvatná příroda, úchvatně nasnímaná. Příběh trošku zamotaný, ale rozhodně ne nudný. Mladý Richard Gere žvýká stéblo trávy. Kobylky žvýkají všechno. Venkovská idyla. Takový ten klid, kdy se všechno líně válí a vy víte, že za pár minut přijde bouře a kroupy. Prostě apokalypsa. Kdyby se dávali Oskary i za atmosféru, Days of Heaven by měl dostat cenu století!

Tak fajn... chápu, že režisér a hlavní herec mají rádi klasiky světové kinematografie, krev a LSD. Proč nás na to ale nutí koukat a při vchodu do sálu nám žádný trip nedají? Nebo proč nás po prvních patnácti minutách nebodnou nožem? Dobře, teď vážně. Film je to zajímavý, dost fantaskní, sám o sobě schizofrenní a není úplně špatný. Je zvláštní, to především. Je v něm trochu Felliniho a trochu Lynche. Trochu severských dramat a trochu laciných hororů. Ale stejně si myslím, že porota sekce Na Východ od Západu 45. KVIFF mu dala zvláštní cenu jen proto, že se bála, že na ni režisér s démonickým hercem uvrhnou nějakou kletbu!

Jsem žena a mám mozek. Takže akčním filmům neholduji. Knight and Day jako by točila žena s poněkud nelichotivým názorem na podobné snímky - hlavní hrdinové jsou hloupější, honičky v autech stupidnější, románek hlavních postav romantičtější... Tom je sexy skoro víc než v Top Gunu. Cameron je víc blond než je vůbec možné. Kulky létají přesněji než v Matrixu a auta jsou rychlejší než dovolují fyzikální zákony. Všeho je tu dost - mrtvol, letadel, zbraní, potrhlých introvertů, falešných agentů a hlavně srandy. Ani nevím, kdy jsem se naposledy tak smála u akčňáku. Možná u nějaké z posledních bondovek... Ale tam to bohužel nebyl záměr...