Schuebelbach

Chtěl jsem bejt slušnej, tak jsem dal alespoň jednu hvězdu. Už jen za ty prachy, co to muselo stát. // Pokud jste to neviděli: klidně si o mě říkejte, že jsem úplnej blázen a že nic takového přece nikdo při smyslech nemohl natočit, ale v sérii se skutečně stane toto: německý sirotek ve věku +/- 8-10 let si v sirotčinci sestrojí svůj první radiopřijímač a za poslechu nočního vysílání jistého francouzského „profesora“ se naučí plynně francouzsky. Bude se mu to totiž jednou setsakramentsky hodit! // Stejného profesora poslouchá i jistá slepá dívka, jejíž otec v muzeu spravuje nejvzácnější francouzský drahokam, který je shodou okolností prokletý. // Co čert nechtěl - shodou zase jiných okolností se ukáže, že profesor je ve skutečnosti prastrýcem této slepé dívky, což doposud NIKDO NETUŠIL!!! // Shodou zase ještě dalších zvláštních náhod se cesty těchto tří zapálených radioamatérů – německého geniálního sirotka, slepé dívky a tajemného „profesora – prastrýce“ za dramatických okolností PROTNOU!!! // Že otec slepé dívky za útěku z Paříže natrefí na opuštěný statek, ve kterém se – jaké štěstí – nachází provozuschopný NÁDHERNÝ CITROEN, který je dopraví až za profesorem, zdá se být ve světle předchozích náhod ničím podivuhodným. // Pak už to jde ráz na ráz - floskule šustí, slzy kanou, dojetí je nezměrné, protože skoro všichni pomřou. Ne tak ovšem dva mladí krásní lidé, kteří se asi tak po 20 minutách, kdy se poprvé uviděli (anebo alespoň teda on ji), LÍBAJÍ! // V tuto chvíli nás tedy rozhodně nemůže udivit, že sirotkova sestra má někde daleko v Německu puštěnou domácí radiostanici, ze které se – poslouchajíc profesorovu frekvenci – prostřednictvím mimořádného vysílání svého bratra z rozbombardovaného Saint-Malo dozví, že tento jest naživu a dokonce potkal dívku s nejkrásnějšíma očima na světě! // Tak takové to tedy bylo!

Stárnu, stává se ze mě nostalgická plačka, kouknu na Jízdu... a najednou to tam mám zase všechno, celý devadesátky. A ještě je to natočený přesně tam, kde jsem celý mládí žil. Nostalgie, nostalgie, vzpomínky, mládí, holky, euforie z revoluce, euforie ze svobody...    To je jedna věc. Druhá věc je ta (Jízdu jsem viděl mnohokrát, ale tento týden asi tak poprvé po dvaceti letech), že jsem tu Jízdu po těch dvaceti letech uviděl a našel jsem tam věci, které jsem tam doposud nenacházel: feminismus třeba! Jak silná žena ta Aňa tam vlastně je. Jak si s nima hraje. Ale i to, jak krutě je za to potrestána... V Jízdě je toho mnohem víc, než jsem si vlastně myslel.

Ty jo dobrý. Přepadlo mě to náhodou v telce a byl jsem skoro až (velice příjemně) zaskočen.  Zajímavý casting (Gabriela Mikulková v hlavní roli je skvělá) a několik zajímavých formálních vyfikundací: Bolek Polívka začne mluvit a my ho ještě asi minutu poznáváme pouze po sluchu, než se objeví v záběru. A detail na jeho obličej tam snad ani není. Dobré. A poslední scéna je silná. Jednoduchá a přitom strašně silná. Jsou tam i lapsy, škoda jich: celá zmrzlinová scéna v úvodu odehrávající se v kulisách skvěle renovované porevoluční Třebíče s opravenými fasádami, střechami, moderními nepřirozenými chemicky jedovatými barvami domů... To nemuselo být.