Faustka

Catarella dokáže každý díl něčím ozvláštnit. V tomhle díle zase exceloval. Catarellovi parkovací schopnosti jsou ještě osobitější než ty moje. Ovšem jeho dramatické vystoupení v roli Jidáše ze hry Umučení Krista nemělo chybu, když zaníceně deklamoval: „Prolil jsem krev nevinného, za třicet stříbrných jsem ho zradil, nejsem nic než zaprodanec Kain a odrodilec a zůstanu jím na věky věků.“ 

Assunta mi byla povahou sympatická. Siciliánka, tedy divoká, temperamentní, ale hlavně hrdá. Byla unesena omylem, místo sestřenice Concetty, ale chlípnému Vincenzovi hned ve dveřích jeho ratejny nekompromisně sdělila: „Teď už jsem stejně zneuctěná, budeš se se mnou muset oženit!“ Vincenzo její výzvu ke zneuctění chvíli zvažoval, přece jen Concetta byla buclatější, ale aby neutrpěla jeho dobrá pověst milovníka výzvu přijal. Assunta dělala okolky, dokonce vytáhla nůž, ale po chvíli ho zahodila a jen protestovala: „Jsem studená jako kus kamene. Copak necítíš že líbáš mrtvolu? Nic necítím, jsem kus ledu… Tak ano! Ano! Tak mě znič!“ Její cestu za pomstou jsem chápala, co si žena neudělá sama, to nemá. Po mnoha peripetiích pomsty dosáhla, i když ne pomocí pistole (nedivím se jí, já bych se taky netrefila) ale za použití ženských zbraní. To je tak, když je dívka vychovávaná k naprosté cudnosti, ale tělo si žádá své.

Taková sadistická podmínka v poslední vůli, to je týrání vlastního dítěte. Chybí mi tam žánr drama až tragédie. Tentokrát jsem si happy end nevychutnala.