Brejlil

Mám tenhle film rád. V roce 1994 to byla špička, a dodnes příliš nezestárla, přestože ukazuje zásadní problém Hollywoodu. A to je recyklace. Už tehdy. Tady je dovedená do dokonalosti, protože se prostě adrenalinová sekvence zopakuje ještě jednou a bohužel scény s metrem u mně jednu hvězdičku ubírají.

Tato dnes pozapomenutá komedie stojí na začátku Keystonských strážníků. Obsahuje skoro všechno, co bylo typické pro ranná díla Macka Sennetta. Přiznám se, že občas bylo zajímavější sledovat tramvaje v pozadí, než děj.

Neviděl jsem originál. Zatím. Něco takhle zbytečného udělal naposledy Van Sant s Psychem. Nechápu, co všichni na remacích mají, ale nezdá se, že by bratři Pangové chápali, co dělají. Jeden hrozný Nicolas Cage vaše dílo do 1. ligy nepovýší. Obávám se, že Cage trpí buď a) špatným citem pro výběr rolí; b) špatným agentem; c) nedostatkem peněz (nehodící se škrtněte). Bloumá filmem s tím svým trademarkovým gesichtem a vede neuvěřitelné dialogy. Má být profesionál a dělá jednu chybu za druhou. Selže. Dojde poznání. A zamiluje se. A vyučí nástupce. To vše s neustále stejným výrazem a díky nápadu kameramana ještě mrtvolně modrým či zelenkavým. Zbytečnost nad zbytečnost a vše je zbytečnost. Jedna hvězdička za velice roztomilou lekárnici.

Každá doba plodí svoje vlastní sociální pohádky a i když tohle není Frank Capra, je to přesně ten typ. Není to film o tom, jak svět vypadá, ale jak by měl vypadat. I přistěhovalec má duši, i milionářský kvadruplegik má duši a všichni kolem taky mají duši. Velkou výhodou je, že Francouzi mají pro tyhle filmy docela cit a tak nějaké masivní citové vydírání nenastane. Taky nenastane žádné velké trapno. Jednou za čas, proč ne. A vtipné je to taky dost.

Tak nevím, nápad není špatný, lokace je fascinující, ale celé dílko mi přijde nedotažené. Mnoho se dalo například získat ze 7. kavalerie v moderní Paříži, není vyřešena otázka, odkud se vlastně vzali Indiáni a co v té pustině dělají. Samotný nápad a možnosti, které skýtal, za pět hvězdiček, realizace za dvě, takže bohužel slabší průměr.

"Myslím, že tohle bude můj mistrovský kousek." Touhle větou končí film a tahle věta jej výstižně postihuje. Je fascinující, jak Tarantino dokázal natočit film výrazně "evropský", se všemi ctnostmi i neduhy, jaké se v evropské produkci válečných filmů objevují. Neskutečně dlouhé dialogy se vyznačují atmosférou až k prasknutí a jejich většinou brutální řešení je poté o to působivější. Jediný problém je převrácení důležitých postav. Hanebný pancharti mají místa velmi málo a mnohem více zabere příběh židovské dívky Šóšanny a jejího boje proti náckům. Zklamání některých diváků pak není překvapivé. Buďto toho hodně skončilo ve střižně anebo je to další Tarantinova ťafka diváckému očekávání. A že těch ťafek divák dostane hodně. Ale ten poučený se prostě baví, a ten nepoučený hodně rychle začíná dohánět své filmové vzdělání (můj případ -:)), aby se mohl bavit ještě více.

Hořkosladká komedie o tom, jak nejisté bylo za komunismu vést autorské, specifické a ještě k tomu úspěšné divadlo. Scény z různých her souboru jsou proloženy hledáním nového působiště a bojem s nadřízenými orgány.

Bizarně natočený, ale vlastně tradiční western. Když si zvyknete na kulisy... a na postavy... a na japonský humor... a na japonskou krutost...

Základní myšlenka není špatná, bohužel většina humoru není vizuální (a podaná v šíleném tempu grotesek) a to vtipnost velice snižuje.

Herci: nádhera; kamera: naprosto úžasná, zvláště steadicam v Maloneho bytě; výprava: taky dobrá. Ale hudba občas působila nevhodně a hlavně všechna ta vizuální hype stylizace přebíjela důvěryhodnost příběhu. Poučení o baseballu asi zavedu na naše firemní porady.