ConyM

Dlouho jsem neviděl tak hloupý film přitom s tak ucházejícím obsazením. Jedna hvězdička za pobavení absurdními a hloupými scénami, druhá za Samuel. L. Jacksona jakožto největší kořist, které hrozilo vycpání.

První díl jsem shlédl při jeho premiéře na HBO. Pilotní díl mě bohužel nezaujal natolik, abych v sérii pokračoval – až do letošního roku. Na doporučení jsem dal seriálu druhou šanci a nelituji toho. Obě aktuální série jsem shlédl za velmi krátkou dobu a bavil jsem se až až. Není to typický sitcom, přestože by se to mohlo na první pohled tak zdát. Spíše mi seriál připadá jako uvěřitelně neuvěřitelný příběh, který působí jako fiktivní biografie. Dokážu si představit, že se s podobnými problémy můžou startupy v Silicon Valley setkat, i když místy jsem si říkal, že už to ani není možný, aby sympatický tým ajťáků z Pied Piper měli takovou smůlu. Přestože mě místy vytáčela jejich naivita, především jejich (ex-)CEO, tak jim všem fandím a těším se na dubnovou premiéru třetí série – These guys f*ck!

Na Hateful Eight jsem díky ohlasům z mého okolí šel s nízkým očekáváním, měl jsem však tušení, že mě nakonec Pan Tarantino nezklame a film se mi líbit bude – a taky to tak nakonec dopadlo. Bál jsem se, že tři hodiny budou dlouhá doba, byl jsem upozorněn, že film je utahaný a dlouhý. Ale po náročném týdnu jsem si pomalé tempo filmu vychutnal a nevadilo mi. Ano, párkrát jsem si říkal: “sakra ta scéna je ale dlouhá, mohlo by se přidat na tempu”, ale ve výsledku jsem si uvědomil, že nemám kam spěchat. Je přece pátek, čeká mě víkend a chci si ten film užít. A taky jsem si ho náležitě užil. Nemám nakoukané staré klasiky, ale i přesto mi film přišel jako pocta staré dobré kinematografii a pořádným režisérům. A Pan Tarantino je jednoznačně Panem Režisérem. Každý jeho film je unikát, každý něčím jiným a ani tento není výjimka. Tarantino vždy vynikal v dialozích a slovních přestřelkách a v Hateful Eight tohle umění dotáhl téměř k dokonalosti. První dvě třetiny filmu, od jízdy v dostavníku, po galanterii slečny Minnie byly pro mě fascinující. V dnešní uspěchané době dokázal Tarantino vystavět film jen a pouze na dialogu a pomocí něj gradovat celý příběh. Velmi příjemná změna v době velkých blockbusterů plných akce a drahých efektů. Tento film není o efektech a ani o akci, tento film je o vyprávění, vykreslování postav a skládání celkové mozaiky příběhu. Nejvíc mě fascinovala právě část v galanterii slečny Minnie, kdy mi způsob vyprávění připomínal spíše divadelní insenaci než film. Vždy se záběr zaměřil na dvě tři postavy a jejich slovní výměnu a posun v ději a hned se zase přesunul dál. A i u herců bylo znát, jaký je důraz právě na výprávění, od jasné artikulace a práci s důrazem a intonací hlasu až po skvostnou angličtinu, u které netuším, jestli byla autenticky dobová, ale byla úžasná – "I'll be double dogged damned”. Poslední třetina filmu, závěr je již tradiční Tarantino, jak ho všichni známe a máme rádi, proudy krve, stříkajícího mozku a morbidity (*SPOILER START* vrchol morbidity pro mě byla vysící Daisy s useknutou rukou Johna Rutha *SPOILER END*). Film nemusí lidem sednout z mnoha důvodů – od dlouhé stopáže po zaměření se pouze na dialogy. Ale mě Pan Tarantino nakonec opět nezklamal, naopak příjemně potěšil a pánové Kurt Russel se Samuel L. Jacksonem předvedli, že i na stará kolena jsou to Páni Herci, kteří jsou s věkem čím dál lepší. Především Maestro Samuel L. Jackson s každým novým filmem mě dokáže mile překvapit a sehrát ještě lepší roli. A šílená Jennifer Jason “Daisy Domergue“ Leigh byla už jen třešničkou na pomyslném dortu filmového zážitku.