Amonasr

Romantická pohádka o bouřlivě dobrodružném mladí budoucího slavného spisovatele. Kdyby ji o sobě napsal sám, bylo by to hodně troufalé, ale idealizace do pohádek patří. Nicméně moudrost stáří a drsná realita mládí byly nejspíš výbornou kombinací pro vznik jednoho z pokladů světové literatury, který vzdává skrze ušlechtilou sebeironii hold rytířské cti a čistým ideálům.

Pohodový, poněkud nostalgicky laděný a zároveň trošku americky melodramatický film, který se dívá na rasové rozdíly a předsudky s chápavým humorným nadhledem i lidským respektem. Možná víc chtěným, než tomu v americké realitě skutečně kdy bylo a je. Oceňuji však, že film nabádá k porozumění nenápadným a přirozeným způsobem, aniž by se snažil traumatizovat, jak tomu často také bývá. To ještě zkrátka ani v Americe neřádila hyperkorektnost.

Jeden z nejobdivovanějších obrazů světa si svůj příběh, byť fiktivní, jistě zaslouží. Tvůrci dokonale vystihli atmosféru, která koresponduje s Vermeerovými obrazy, příběh je uvěřitelný, přitom má spíš vnitřní hloubku než podbízivou vnějškovou atraktivitu. Snímek, po jehož shlédnutí se divák těší, že si obraz někdy vychutná na vlastní oči.

Film se rozbíhal dost těžkopádně a nezáživně, postupně to ale začalo dostávat zajímavější tvář. Své poslání ale asi splnil, aby si člověk uvědomil, čím musí procházet lidé (nejen děti), když ztratí zrak. I když i tak to asi záleží především na empatii každého, přičemž vůbec nejde jen o obyčejný soucit.  Ovšem zápletka s psychologem mi přišla až příliš uměle vykonstruovaná a chtěná, stejně jako téměř zázračně znovunalezené sebevědomí hlavní hrdinky. Ale i tak jde o vcelku sympatický a potřebný počin.

Chvíli mi trvalo, než jsem si na toto "divadlo na divadle zvykl", ale nakonec se mi to podařilo, mělo to naštěstí vzestupnou tendenci. Nejvíc to však bohužel kazili diváci, kteří se po většinu inscenace v sále hlasitě řehtali, což působilo hodně nepatřičně, nemá jít myslím o komedii. Faktem je, že zřejmě kvůli originalitě pojetí, kterým Morávek nejspíš chtěl zároveň parodovat kočovnou Stehlíčkovu hereckou společnost z konce 19. století, která pro svůj amáterismus nakonec zkrachovala, jak jsem pochopil z poznámek pronášených o přestávce, z toho asi vznikl určitý kočkopes. Což nezachránily ani časté záběry na dojatou milou stařenku v hledišti, která to prožívala jako opravdové drama, stejně jako jsem se o to snažil i já. Pokud ale režisér postaví inscenaci tak, že se většina publika i při těch nejvážnějších scénách řehtá jak na estrádě, něco myslím není v pořádku.  Bylo mi tak trochu líto Ivany Hloužkové, k jejímuž úmrtí ČT zařadila inscenaci pohotově do programu, která předváděla statečný dramatický výkon, často bohužel do ponižující kulisy diváckého smíchu.  Pokud to tak Morávek opravdu zamýšlel, střelil podle mne dost vedle, pokud záchvaty smíchu v hledišti vyvolávat nechtěl, pak se mu to zkrátka nepovedlo. Nevím, co je horší. Vím, že většinové publikum má dnes televizně pokažený vkus a nedokáže vnímat vážněji míněné kusy, i s tím by měl ale dobrý režisér počítat a nevycházet této divácké negramotnosti naopak podbízivě naproti.

Kosatík si zde vybral jen určité střípky z daného období, ale ty rozvinul zajímavě a umožnil lépe nahlédnout pod pokličku Masarykova uvažování. Z rozhovorů s Lloydem Georgem je v podtextu naznačeno, že Československo byl do jisté míry umělý útvar, což Masaryk mlčky jakoby připouštěl. O to zajímavější je uvědomit si, jak heroický zápas o vznik první republiky musel svést a že bez něj by se to podařilo jen stěží. Masaryk byl osobnost evropského i světového formátu, jakou jsme od té doby už nikdy v politice neměli a nejspíš už ani mít nebudeme. Tím nemyslím světoznámost - tu si vysloužili shodou nejrůznějších okolností v osmašedesátém Dubček a v devětaosmdesátem i Havel. Ovšem skutečná státnická prozíravost a moudrost už jim oběma víc či míň chyběla. Zřejmě je nevedla ona ruka Prozřetelnosti, jak to naznačil v tomto díle ústy Masaryka několikrát i Kosatík. Možná je opravdu něco mezi nebem a zemí a Prozřetelnost s podobnými osobnostmi v historii  prozřetelně nijak neplýtvá.

Estrádní humor povýšený na filmovou telenovelu. Ovšem ilustrativní písničky to posouvají ještě pod úroveň estrády, moc s příslušnými scénkami zrovna nesouzní.

Novinář Eddie se po celou dobu chová poměrně nesmyslně a zbytečně bezhlavě se žene pro další nové rány.  Temná atmosféra je módně přehnaná a z příběhu se tak vytrácí racionální jádro - vše se podbízí zvrácenému vkusu diváka, který je všudypřítomným násilím a brutalitou v současné kinematografii tak přesycený a znuděný, že ho jen tak něco už nezaujme. A zbytečné sexuální scény plní zase jen tento podbízivý účel.  Zkrátka úpadkový filmařský styl.

Ač historické velkofilmy nejsou právě můj šálek kávy, tato nádherně zpracovaná pohádková legenda mě doslova okouzlila a na tři hodiny přikovala před obrazovku. Vše bylo namícháno v dokonalém poměru - láska, čest, odvaha, zrada, bojové scény, noblesa i prostota. Ani jistá nezbytná melodramatičnost nebyla vysloveně přehnaná. Více než příjemná podívaná, při které čas běžel téměř nepozorován.

Fantasmagorický thriller okořeněný americkým melodramem, do kterého se podařilo vecpat víc dalších ingrediencí než pejskovi s kočičkou do dortu. Ovšem výsledná chuť je obdobná. Na druhou stranu myšlenka o možnosti ovlivňovat budoucnost prostřednictvím cestování časem, byť není nijak originální, má i něco do sebe. V době fatálního úniku covidu z čínsko-americké laboratoře film získal i novou nečekanou dimenzi.