Onna

Divné. Chvilkama nechtěně vtipné ("Tvůj syn znásilnil a zabil šestnáctiletou holku." "No asi měl své důvody."). Refn se snaží točit jako Gaspar Noé, možná dokonce Philippe Grandrieux, vytvořit podobně temnou, archetypální, živočišně vizuální záležitost, ale nevím proč to ne a ne fungovat. Ingredience tu přitom jsou: techno hudba rozvibrovávající obraz a znějící až v břiše, sošné, pomalu se pohybující postavy, vypiplané, hutné statické obrazy... jenže ta hypnotičnost, která byla tak výrazná v Drive, nějak chybí. Ale nakonec pořád lepší než většina toho, co běží v kinech (každopádně chvíle, kdy nevíme, co je halucinace/předtucha/sen/realita + jemná katarznost konce).

Dokumentární kýč, to už tu dlouho nebylo, a ještě promítaný v Jihlavě, ach. Tak především tu máme Velké Humanistické Poselství: všechny maminky, případně babičky, všude po světě jsou hrozně hodné a milují svoje hrozně moc roztomilé dětičky (tak samozřejme - obzvlášť když ví, že je u toho natáčí kamera). Vycpávku mezi hrozně hodnými maminkami a hrozně roztomilými dětičkami pak dotváří papírová maketa jakéhosi univerzálního usínajícího města, kterou pitomě pomalu projíždí kamera, abychom si tu Výtvarnost a Myšlenku užili. A aby to bylo jó jímavé a všem nám to došlo, nechybí patetická hudba a nechutně dokonalý obraz (vypiplané svícení ze strany, estétsky rozostřené části obrazu, očekávatelné efektní kompozice; samozřejmě nic zrnitého či náhodného, to by mohlo tu Krásu narušit).

Kdyby to natočil takový Desplechin, tak by to mohlo být opravdu dobré. Přitom - asi - chápu ten koncept: že ta strojenost a kontrolovanost formy (zavánějící až lehkou nudností) je odůvodněná tím, že to je film o snaze mít věci až nepřirozeně pod kontrolou. Mít pod kontrolou sebe sama, svoje pocity, svojí sexualitu, svoje temné stránky, stejně jako mít pod kontrolou druhé lidi (viz to jak často zde postavy uvažují o tom, kdo má anebo nemá autoritu, moc a peníze, kdo koho dokáže nebo nedokáže přesvědčit, získat na svou stranu). Způsob, jak všichni všechny kolem sebe i sebe sama neustále analyzují, neustále se s jakousi dětinskou urputností snaží všechny své pocity a touhy převádět na snadno pochopitelné, racionalizované formulky ("již brzy dokončím vaši analýzu," neváhá Jung říct apod.) je samozřejmě docela zábavný a vůči psychoanalýze vtipně ironický. Akorát ty pocity ve všech těch slovech a náhlých rádoby osvobozujících projevech vášně nějak mizí - je to tak nějak mechanické celé, včetně toho, co má být pudové a vášnivé (viz takové ty sexuální scénky, kdy Fassbender s lékařskou pečlivostí bije Knightleyovou přes zadek a ta kroutí velmi podivně ústy, aby bylo jasné, že je masochisticky rozvášněna) - a to je přesně to, co by takový Desplechin neudělal...

Vtipné, ale chvílemi - kupodivu - snad až nechtěně. Obzvláště scéna, kde vojsko honí mimozemšťana zakopaného pod zemí tak, že tanky a vojenská auta zmateně jezdí po celém evakuovaném městečku a střílí zcela náhodně (a nepochopitelně), kam je napadne. Malý pyroman byl ale každopádně roztomilý.

Příliš dlouhá miniatura. Jistě, jsou tam skvělé momenty/scény ("proč jdete do kotelny?" "je mi zima"; debata o "debilovi"; načapání ve skříni; scéna s motýlem; scéna zakládání sdružení; scéna přijetí pedofila; závěrečná honička), ale potíž je, že tohle je všechno. Tyhle intenzivní/humorné/poetické okamžiky by se vešly tak do 15ti minut a zbytek je příliš zdlouhavý a popisný (omáčka pro "blbý", aby se nám představili postavy, abychom pochopili příběh a aby mohlo dojít k těm několika skutečně vtipným či filmově okouzlujícím okamžikům). Viz třeba scéna představování se, která se snaží budovat humorné napětí pomocí paralelní montáže - jenže se jí to nedaří, je to rytmicky škobrtavé, rozvláčné, dokonce polopatické (zdvojování informací v obraze a v smskách, aby to všichni diváci v kině pochopili...). Ano, hezky se nám tu ukazuje trapno a neschopnost doprovázející idealistické lidské snahy něco měnit a organizovat, jenže jde jen o pár sarkastických momentů, osobně v tom nevidím nějaké skutečné ostří nebo syrovost, které v tom nacházejí jiní diváci (pro mě je nakonec nejadresněji sarkastické hned věnování snímku Spáčilové a McCartneymu, pak už je to zase jen spíš taková ta milá česká "úsměvná kritika"). Ono je to celkově samozřejmě docela dobré, člověk má chvilkama nefalšovanou radost (třeba Radek Rubáš je celou dobu herecky vynikající v té své topornosti/nejistotě/dojemnosti), akorát (mi) to nestačí.

Zmatek: člověk čeká podle reakcí a recenzí protiválečnou satiru, kde se má ukazovat kontrast mezi strojovými vojenskými byrokraty a stále lidskými chirurgy a vojáky, kteří vzdorují té nelidské válečné mašinérii za pomoci černého humoru. A pak vidím film o šikaně v armádě, kdy hlavními hrdiny jsou zákeřní, nedospělí, nemorální hajzlíci, kteří si zasedli na lidi, kteří jim nejsou sympatičtí (protože "nehrajou s partou", nedrží poslušně hubu, nechodí na večírky, nesmějí se jejich blbým vtipům, něčemu věří) a začnou je za trest sprostě šikanovat. Obzláště šikanování vrchní sestry - její veřejné vyslečení nebo cosi jako veřejné zvukové znásilnění, kdy je její sex přenášen rozhlasem po celém táboře - bylo značně nechutné. To, že jeden z hrdinů v podání Sutherlanda bez mrknutí svého nihilistického oka svojí milenku přiměje k sexu s jiným (se zubařem), jinak řečeno se stane jejím pasákem, bylo taky "zajímavé". Jistěže se druhá vlna feminismu v té době teprve tak nějak rozjížděla, ale Altmanovi trvalo na můj vkus až příliš dlouho, než se začal dívat na ženské hrdinky jako na lidi (vedle MASHe viz taky třeba McCabe a Millerová nebo Kalifornský holport, kde jsou ženy přijatelné prostě jenom jako děvky).

Tři hvězdy, co tomu dávám, myslím jako pochvalu: radostně blbé vtipy (to myslím opět jako pochvalu - viz třeba takové ty jednoduché mini-gagy, jako že hrdinové jedou v autě a spolujezdec si chce vítězoslavně plácnout s tím druhým, který na to řekne jen otráveně "já nemůžu, řídím"), převrácení žánrového schématu (superhrdina je nafoukaný troubelín, hrdinou je ve skutečnosti jeho "sluha"), občasné zábavné filmové hrátky (třeba kontinuální dělení obrazu zobrazující, jak se šíří zpráva v podsvětí o vypsání odměny na hlavu hrdiny).

Má to několik dobrých momentů: hlavní hrdina se svou klátivou chůzí a rukama v kapsách pohybující se neustále někde na hranici mezi zuřivostí a melancholickým smutkem; zvláštní a napínavý přátelský/milostný/nepřátelský (a to všechno tak nějak zároveň) vztah mezi hlavním hrdinou a vražedkyní Alice; hudba vybíraná k finálním titulkům. A někdy se povede i něco filmového - jako v posledním dílu druhé série, kdy policista honí metrem vraha a pak ho dostihne, ten ho píchne nožem - a pak se tak dlouho na sebe dívají a tak dlouho ten policista padá k zemi... To bylo pěkné, že tomu dali čas. Jenže jinak: tolik předvídatelné, obehrané historky, obehraně šílení masoví vrazi, hlavní hrdina nevěrohodně rychlý ve svých úsudcích (je to vlastně až protivné, jak vždycky předestírá nějaký svůj náhodný úsudek jako nutně pravdivý; ve výsledku místo toho, aby působil "strašně strašně chytře", jak byl záměr, tak vlastně leckdy působí jako hlupák).

Nejvtipnější film o konci světa! Zatímco u Dogville, Prolomit vlny atd. se Trier jen cynicky a bezúčelně posmíval hercům, kinematografii i divákům, tady - konečně - je jeho ironie vpravdě záchranná, dokonale osvobodivá. Následují spoilery. Hlavní hrdinka je zhýčkaná nevěrná kráva, která se na svojí vlastní svatbě vyspí s náhodným známým a po nocích se vrcholně komicky vystavuje nahá ve svitu měsíce dovedně naaranžovaná u jakési říčky (protože tak je to Tajemné a Umělecké); její sestra je trapná maloměšťačka, která chce konec světa prožít hlavně tak nějak decentně, nejlépe rozhovorem a u sklenky vína, což jí ovšem sestra s chutí kazí atd. Jinak řečeno postavy opět otřesné, nicméně tentokrát zde všechno - včetně naddimenzované Umělecké hudby (nezapomenout na smyčce) a stejně tak naddimenzovaně Umělecké kamery (ach, ty legračně zjevné odkazy na Loni v Marienbadu) - hraje dohromady za jediným účelem: ukázat nám, že to je všechno prostě blbost, všechny tyhle pindy o konci světa, všechny tyhle trapné pseudopostavy a jejich komické pseudoproblémy. A - paradoxně - výsledkem je tentokrát konečně hravá lehkost, jemně ironická úleva, jednoduchá, i když trochu poťouchlá radost. Trochu bizarní zážitek: sedím v kině, dívám se, jak vybuchuje Země a hrdinky filmu, a radostně se culím, protože vím, že na tom nezáleží.

Soudím jen z prvního dílu, na další nemám sil: nábožensky předpojatý seriál - však také vznikl v USA -, kde se vědecké objevy musí honem honem uvádět do souladu s křesťanskými dogmaty. Navíc je to celé takové jakési užvaněné, příliš obecné a informačně vágní, vlekoucí se v pomalém tempu. BBC sérii Horizon se to ani nepřibližuje.