Terminus

Životopisný film se ve filmografii českého exulanta Ivana Passera až do tohoto díla neobjevil. Passer, který ve svém díle rád sleduje outsidery, se však s honosným rozsahem vyrovnal velice dobře. Stalin je nesmírně pečlivým životopisným filmem. Důraz na detaily z (utajovaného) osobního života "Koby" dělá z této televizní produkce (HBO) mimořádně niterné dílo, které proniká nejen do Stalinovy povahy, ale též do fascinujících mocenských vztahů té (či jiné) doby.

Předchůdce oscarové Invaze barbarů s neméně matoucím názvem (marketingový tah?) sleduje skupinku intelektuálů (muže a ženy, nejprve zvlášť, a poté pospolu) hovořících o sexu. Takto banální označení lze však rozvést do mnoha směrů. Film může být výpovědí o upadající společnosti či zajímavou variací na role pohlaví (muži vaří, zatímco ženy cvičí ve fit centru). Postavy jsou výtečně napsány, režie je svižná. Toto kanadské dílo se stalo překvapivým úspěchem ve Spojených státech, kde do té doby kanadské filmy jen paběrkovaly.

Nedílná součást americké popkultury - závěr filmu a promluva o "osmi milionech příbězích v obnaženém městě" stály na začátku dlouhého televizního seriálu. Film samotný je veskrze banální kriminálkou, kterou však nad hladinu průměru povznáší práce s lokacemi. New York je jedním z protagonistů, "je z filmu cítit". Z tohoto aspektu se jedná o mimořádné dílo.

Výtečná kombinace myšlenky a stylu. Téměř tak působivé jako šeď a fádnost dobových televizních pořadů z osmdesátých let.

Neuvěřitelně přeceněný vykalkulovaný film, jehož banální realizace zastínila velké myšlenky, které chtěl nastolit. Pokud se chcete vymezit vůči adoračním kritkám, jděte do toho. Anebo jděte na Nudu v Brně .

Košičan Petr Kerekes přichází se zdánlivě jednoduchým nápadem - (zjednodušeně řečeno:) na místní plovárnu přivádí (nejen) pamětníky a nechává je hovořit. Z jejich slov pak poutavě skládá světonázorové a historické paralely. Mezi vzpomínajícími je i expertka na maďarskou kinematografii Kateřina Pošová (dáma na střeše). Otec P. Kerekese Juraj, který se ve filmu též objevuje, byl známým slovenským televizním režisérem a zemřel na štědrý večer roku 2004.

Téma filmu a především pak jeho zpracování je často bagatelizováno pod označeními jako "slzavý doják" či "film pro babičku". Neprávem. Režisér (původem z Chile) totiž téma euthanasie vypodobňuje podobně jako Mike Leigh podal potraty ve skvostném díle Vera Drake . Amenábarův postoj je jasnější než Leighův, ale dílo není pamfletem pro či proti, režisér neagituje. Film je v prvé řadě příběhem jedinečného lidského osudu a toho, jak tento ovlivnil osudy jiných (blízkých). Stejně jako v Leighově díle je možná nadměrná pozornost věnována představiteli hlavní role, a to navzdory tomu, že i vedlejší party jsou rozehrány skvostně (bratr opovrhující Ramónovou touhou po smrti). Nejsilnějším momentem filmu je hrdinův fantaskní rozlet nad krajinou - je to moment, který nade vše vystihuje jeho spoutanost a touhu po jejím konci. Ano, Ramón je postavou šarmantní a ve své paralýze i důstojnou. Právě jeho důstojnost ho však vede k touze po smrti, jejíž umožnění pro něj znamená kritérium lásky jeho bližních i žen, které jej milují a obdivují. Hlas moře je oslavou života jako "rozletu do světa", ne jako nenaplněného přežívání. Když Ramón putuje na soudní slyšení, divák pochopí, proč odmítá živoření na vozíku.

Populární dvojice Astaire - Rogers si je od začátku souzena, ale přes hodinu a půl je od sebe nedůvtipnými scenáristickými kličkami odpuzována. Za zhlédnutí stojí především taneční sekvence ve strojovně lodi (s - nikoliv překvapivě - černošskými pracanty) a závěr s maskami hlavní ženské postavy. Hudbu složili Ira a George Gershwinovi.

Před vstupem do kina byli diváci obeznámeni s tím, že "Chaplin se ve filmu neobjevuje, jen ho napsal a režíroval". Tento svého času výjimečný němý film, k němuž sám Chaplin napsal ve svých více než 80 letech hudení doprovod, má čím oslovit i dnes. Zdánlivě banální milostná zápletka je oživena Chaplinovým pochopením figur - zvláště zajímavé jsou hlavní ženské postavy (Marie a matka), které de facto ženou hlavní mužskou postavu (milence a syna) k záhubě. Jímavý, ale ne patetický příběh.

Nejen staří zapšklí důchodci se podivují nad tím, kam ta mládež spěje. Podivují se i mladí tvůrci tohoto poněkud naivního dokumentu, který se s vyvalenýma očima snaží odhalit zákulisí merchandisingu či propojení zábavního průmyslu a zdánlivě nezávislé kultury (hip-hop, Limp Bizkit). Nejzajímavější momenty přicházejí při popisu vzestupu rap metalových skupin - z undergroundu určeného privilegovaným, těm, kteří se chtělí odlišovat a tvořit vlastní kulturní milieu, až do pozice těch, kteří diktují vkus. Nic převratného se však nedozvíme, komentující Douglas Rushkoff navíc otravuje svými zhrzenými výlevy o tom, že "mládež byla vždycky divoká, ale alespoň to nebylo spojeno s televizí". Ano, televize pro mladé je sex a násilí, ale je třeba z toho vyvozovat něco více než zdrcené výkřiky do tmy, kterým tímto dokument bezesporu je. "Antibushové", antiglobalisté a různí "zelení" však budou utvrzeni ve svých názorech.