kinej

Nadprůměrné anime, které stojí hlavně na technickém zpracování. Tvůrci plně využívají toho, že v animovaném světě si mohou prostředí přizpůsobit jak chtějí a tak je zde téměř každý záběr skvěle koncipován a "nasnímán." Sword of Stranger je tímto plynulým přechodem z mangy do světa filmu. Hodně slušné jsou i souboje, i když už jsem viděl i lepší. Nějaké ty zpomalené záběry a detailní záběry očí, by filmu neuškodili. A pak je tu příběh, který nijak neurazí, ale ve své podstatě je to jen vairace na Vlka a mládě. Každopádně doporučuji všem fanouškům anime.

Původní verzi si pmatuji jen matně, ale řekl bych, že tato verze je méňě rodinná a komediální a to je u zfilmovaných komiksů vždy jedině ku prospěchu. Neustále zlehčování původního filmu komickými postavami svědčí o hlubokém nepochopení žánru komiksu. To, že je zde přibyl herec formátu Marlona Branda nemůže než filmu pomoci. Sice zde občas pokulhává logika, ale film je dalším důkazem toho, že v 99% případů jsou zásahy producentů ke škodě konečné podoby.

Nevím jestli tohle dokážu zhodnotit objektivě, protože Radiohead je jednou z mých srdečních záležitostí. Navíc je tento záznam zachycenou vzpomínku na koncert, kde jsem měl to štěstí být a k tomu pražský koncert proběhl po vydání alba In Rainbows, které považuji za jedno z nejlepších alb této kapely vedle The Bends, OK Computer a Kid A. Takže asi nemohu nedat méně než plný počet. A to i vzhledem k obdivu k průkopinckým metodám distribuce tohoto záznamu. Tehcnická kvalita sice zaostává za koncertními záznamy jiných velkých kapel, jenomže fakt, že koncert je sestříhaný ze záznamů z mobilů prostě nikdo nezmění.

Tak jsem v poslední době shodou okolností viděl 3 filmy o dostihových koních. Phar Lap, Secretariat a Seabiscuit. A musím říct, že právě Seabiscuit je z nich suveréně nejlepší. Všechny tři snímky popisují osudy skutečných koní a lidí kolem nich a všechny pravděpodobně natočili milovníci těchto zvířat, ale jediný Gary Ross si touto tématikou poradil bez výhrad. Dokázal natočit poutavě nejen osudy jednotlivých postav, ale i scény z dostihů a tak není délka filmu vůbec ku škodě. Dávám plný počet, protože v rámci subžánru se jedná o tu nejlepší záležitost.

Ani přes to jak moc zbožňuju koně, nemohu tento film označit za dobrý. Vysloveně mi totiž nesedí patetický styl Randalla Wallace, který prvoplánovitě útočí na city diváka prostřednictvím všech možných prostředků. A zde je toho patosu až přespříliš. Začíná to u scénáře, který je prošpikován opravdu kýčovitými povrchními replikami, pokračuje to přes plytké herecké projevy ala TV Hallmark a pokračuje to tuctovou rádobydojímavou hudební kulisou. Krom toho je Secretariat film o koních, který zase tak moc o koních není. Místo scén s těmito nádhernými zvířaty, jsou divákovi předkládány nezajímavé životní problémy jedné rodiny a nadbytečné dialogy nadbytečných postav (novináři, rodiná hospodyně atd.). A když už konečně dojde na koně, tak teprve tehdy se dá film označit za slušnou podívanou. Těch pár záběrů z dostihů je natočeno velice solidně, jenomže to z Secretariata dobrý film neudělá. Natočit to někdo jiný, mohlo to být o poznání lepší, ale Wallace je prostě kýčař.

Ač velmi oslavovaný, film Love and Death mě až tolik nevzal. Přišel mi jako série parodických skečů a vtipných replik, které jsou do filmu vsazeny na úkor celistvosti příběhu. Ten sice nějaký vývoj má, ale trochu se ztrácí, tím, že na prvním místě zde, je vždy vytěžit maximum humorného potenciálu dané scény. A mě osobně více sednou civilnější Allenovo filmy. Na druhou stranu, pořád je to hodně zábavný snímek, to je bez debat, který navíc obashuje kvantum chytrého humoru.

Kdybych měl hodnotit práci paní, kterou odvedla paní Třešítková, tak bych neměl výhrady. Zde se její práce podobá tomu co dělají průvodci v přírodopisných dokuemtech. I ona se odvážně vydala mezi divé tvory, kde jí hrozí nebezpečí. Ale když hodnotím Katku coby film, tak mě film nezasánul jako jiné její dokumety. Katky mi bylo líto jen za začátku, kdy ještě byla člověk. Ale postupně se z ní stalo něco jako zombie, s jejímž osudem se nelze ztotožnit. Jako dokument o účinku perníku a heráku na člověka je však Katka bezchybná.

Postel se zcela vymyká ostatní filmové tvorbě 90. let. Je to totiž surrealistický umělecký film, což samo o sobě není až tak vyjímečné, ale Postel je film fungující. Oskar Reif dokázal vytvořit svébytný, uzavřený ale věrohodný a svým způdobem logický svět. I přes veškeré přechody mezi snem a realitou, je-li nějaká, nemá divák problém se ve filmu orientovat chápat jej. Takovou atmosféru v českém filmu nidko jiný vytvořit nedokáže, v zahraničí to umí např. Terry Gilliam nebo David Lynch. A toho si cením. Navíc námět, krize mužství, je aktuální, ne-li nesmrtelný a je zpracován tak, že by sand i Sigmund Freud. Přidám-li k tomu vynikající, nádhernou kameru a stavby, je pro mě Postel jedním z nejzajímavějších filmů české kinematografie.

Tento film se mi líbil, ale není to zásluhou jeho tvůrců. Ti se vydali cestou detailního až kronikářsky vše vysvětlujícího, převyprávění osudu jednoho úžasného koně a se snahou dojímat až na dřeň natočili popisný a místy sentimentální snímek. Příběh Phar Lapa by se dal určitě ztvárnit lépe, na druhou stranu i mnohem hůře. A i přes určité nedostatky se může divák kochat úžasným pravdivým příběhem, který je tak silný, že jej naštěstí nelze jen tak zazdít.

Zbožňuju japonské samurajské filmy. Ty nejlepší jsou ze 60. let. A Kobayashi je uměl točit obzvlášt dobře. V minimalistickém Harakiri se začíná příběh filmu rozvíjet nenápadně a s přibývajícími minutami film pomalu, ale jistě graduje až k temnému finále. Režisér dokázal docílit s minimem prostředků maximálního efektu. Scéna samotného harakiri v úvodu je natolik sugestivní, až jsem se chytal za břicho a hlavně divákovi dojde hrůza tohoto obřadu v plném rozsahu. Kobayashi točil úsporně a hlavně nechával vyniknout skvělé herce. Tatsuya Nakadai je coby cynický ronin, který již nemá co ztratit naprosto úžasný. Na druhou stranu, film Vzpoura, je dosti podobný a zapůsobil na mne o něco více.