Vojteco

It’s the oldest question of all, George. Who can spy on the spies? Slavný výrok jednoho z „otců zakladatelů“ subžánru špionážního thrilleru, Johna Le Carrého …řekl John Le Carré, jeden z otců zakladatelů subžánru špionážního thrilleru. Jeho romány, posléze i spolupráce na scénářích jeho adaptací, vytvořily specifický, složitý a psychologicky komplexní narativní vzorec: Nesnadná identifikace hlavní postavy a nositele příběhu, popření divácky vděčných „stran“ na úkor vyzdvihnutí individuální profilace (všichni hrají proti všem, spojují se/rozdělují se na základě vlastních potřeb), mozaiková výstavba a záměrné matení (indicie A nemusí souviset s indicií b), psychologie postav otočená dovnitř. Debutující scenárista Ondřej Gabriel z tohoto vzorce vytěžil maximum. Ve spolupráci s HBO Europe a režisérem Ivanem Zachariášem tak vznikla šestidílná špionážní minisérie Bez vědomí, v jejímž začátku sledujeme návrat disidenta Viktora Skály a jeho ženy Marie do předrevolučního Československa. První bod obratu přichází ve chvíli, kdy pár srazí neznámé auto, Viktor zmizí a Marie se probudí v nemocnici. Pro děj jde o šikovnou otázku, jdoucí od špionáže k psychologii: od otázky Kde je Skála k otázce Kdo je Skála. Do hry se zapojí Státní bezpečnost, Rusové, Britové. Tvůrci nanášejí několik vrstev, motivaci postav a jejich mind-game lze odtušit v minimálních náznacích, nicméně na diváka jsou kladeny velké nároky – např. zapamatování si, čí byt je koho na základě vchodových dveří, držet v paměti, kde je jaká štěnice apod. Částečnou vadu na kráse lze spatřit v rozdrobenosti mezi špionážím a psychologickým dramatem – jedna místy neguje druhou a výsledný dojem poněkud rozřeďuje. Na druhé straně jde o produkčně-výpravný koncert: předsametová Praha, turbulentní atmosféra nejasných změn, lokace… Za osobní guilty pleasure považuju kamerové rámování promyšlených celků a následné nájezdy na skryté postavy, věci, detaily a jejich významy. Od dob Tří dnů kondora či Rozhovoru už se tohle moc nepoužívá, proto díky za to.

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95%

Parazit coby vítěz Cannes bere diváky na nekontrolovatelnou horskou dráhu zásadních emocí smíchu, hořkosti, napětí i uvědomění. Bong John-ho se opět projevil jako naprosto suverénní DJ filmových žánrů a představil velmi divácký, tempem i režií precizní film, který na pozadí jemných, ale přesně utkaných detailů popisujících současnou Jižní Koreu (školství, internet, medicína) vytváří originální žánrové varianty. Ačkoliv některé přechody působily malinko rušivě, celková kompozice, vrcholení děje a řada tvůrčích estetických rozhodnutí tyto (ne)dodastky kompenzuje do sytosti. Kang-Ho Song opět ukázal mistrovské herectví “všedních” postav. Bongův velký návrat, od vzniku Vzpomínek na vraha je to jeho nejlepší film. V životě jsem během projekce v kině nezažil tolik diváckého ruchu, stenání a úžasu. Bezpochyby jeden z nejitenzivnějších, nejzábavnějších a nejlepších filmů roku. 90% #KVIFF2019

James Gray je velmi osobitý režisér, což mi dokázal především Ztraceným městem Z, který se mi nelíbil, ačkoliv jsem věděl, že je v něm několik pozoruhodných momentů, popřípadě záblesků tvůrčí geniality. Tyto pocity ve mně ale nedokázal vyvolat ambiciózní snímek Ad Astra. Po vynikajícím úvodu, pravděpodobné poctě Gravitaci (velmi organická, prostorově nápaditá scéna pádu), následoval pomalý, ale kontinuální pokles. Rozdvojený narativ, na jedné straně hollywoodský spektákl se všemi dostupnými kýči, na druhé straně intimní arthousové drama jedince, který teprve ve vesmíru „ohledává“ sám sebe. Na mě bohužel nezafungovalo ani jedno, především kvůli přemrštěné doslovnosti rádoby hlubokomyslných voiceoverů a celkově velmi předvídatelnému scénáři – nejen hlavní myšlenky, ale i „přípravné informace“ typu „pozor, mohou tam být piráti“, kteří tam posléze skutečně jsou. Ani vizuálně podmanivé zobrazení Neptunu nevykupuje několik patetických nesmyslů (poznání otce, štít) + SPOILER naprosto jednoduchý návrat z Neptunu (asi jako když si dám několik pivek v Brně a pak se znenadání probudim na hlaváku v Praze). Nadbytečná a nesmyslná nadstavba romantické linie. A co tam dělal ten pes?? Jediným plusem zůstává pro mě stále velmi osobité, „podivné zpracování“, především Země. Z vesmírných filmů posledních let (První člověk, Interstellar, Gravitace) zůstává Ad astra ve velmi chabém průměru. 50%

Allenovy lentilky tisíckrát stejně. Poprvé od roku 1982 museli diváci čekat na Allenův film více než rok. V souvislosti s kampaní MeToo a režisérovým dávným, ale mediálně oživeným skandálem totiž americká společnost Amazon odstoupila od smlouvy, ve které Allenovi garantovala distribuci čtyř nových filmů včetně A Rainy Day in New York. Woody Amazon následně zažaloval. Ačkoliv v Evropě se podařilo distributory najít, v USA je to stále problém. Bohužel, to je asi to jediné, čím se snímek vzpírá režisérově pozdní tvorbě a čím se stane „zapamatovatelným“. Woody předkládá příběh, který předložil už několikrát, přičemž variuje předchozí narativní postupy (prostitutka, rozdělený pár ve městě zažívající odlišná dobrodružství = Do Říma s láskou; kumulace zážitků vedoucí ke vztahovému prozření, druhá dívka shledávající procházky v dešti jako romantické = Půlnoc v Paříži atd. atd.). I klobouk Elle Fanning jsem chápal jako drobnou, ale nepovedenou aluzi na Diane Keaton coby Annie Hall (ok, to už je možná moc). Více než ostatní průměrné snímky WA z poslední doby mi A Rainy Day in New York přišel nejvíce odtržený od reality. Nešlo ani o retro, ani o prostou nostalgii, pročež poetika „současnosti“, reprezentovaná neustále zvonícími iphony (a něčím jiným?) nefungovala. Chalamet coby archetypální protagonista Allenových příběhů – avšak bez nutnosti teatrální mimiky a s méně gagy – pro mě byl příjemným překvapením, Fanning svou roli až příliš naivní novinářky, kombinující Sandru Pransky a Melody z Whatever Works, zvládla dobře (především v opilých scénách). Příběh zasazený do New Yorku překvapivě málo pracuje s ikonickými místy, vyjma závěrečné scény zde figurují zejména interiéry. A Rainy Day in New York je dalším (pod)průměrem Woodyho potenciálu, recyklující osvědčené postupy, které ale prohlubují stále patrnější tvůrčí rezignaci. 55%

Omílané klišé, a sice, že fotbal je „náboženství“, nabývá konkrétní podoby v nejnovějším snímku oscarového režiséra Kapadii. Sociálně-psychologická studie zkoumá ambivalenci a křehkost několika dramatických vztahů: jedince a davu, pravdy a fikce, slávy a bolesti. Nejdůležitější souboj ale – skrze vnější i vnitřní faktory – probíhá v samotné osobnosti fotbalového génia: jeho životní zápas mezi Diegem a Maradonou. Na první pohled neinvenční narativ, sestavený výhradně z autentických materiálů (domácí video, televizní archiv) sílí s průběhem děje. Maradona prakticky nezmizí z plátna, je snímán zepředu, zezadu, na trávníku, na balkoně, v kabině, na ulici, v nočních klubech i v porodnici. Díky tomu přichází hypnóza dvojznačného tvaru: konzument (dobový i současný divák) je přítomen podmanivé, takřka antropologické komfortní studii, která je ale díky Kapadiově zvolené kompilaci bezpodmínečně svázána s hyenismem jejich zprostředkovatelů, respektive žurnalistickou praxí 80. a 90. let. Pro sílící kvalitu narativu hovoří i postupná vrstevnatost, která vedle explicitních reálií pracuje například i se sugestivní sílou davového šílenství a jeho cesty od vřelost přes fanatismus až k pokrytectví. Gradace příběhu je přímo úměrná okolnostem – koncové „dno“ fotbalové ikony v podobě slz v přímém přenosu se skrze předchozí děj nepohybuje ani v kritice, ani v patosu, neboť Kapadiův Maradona není provázán s křečovitou ideologií, pomocí níž na něho máme coby diváci nahlížet (vrcholná "tichá scéna"). 85%

Teodor Kuhn skrze podobenství skutečné vraždy studenta Daniela Tupého šikovně přispívá do slovenské veřejné debaty. A nejen do ní. Díky univerzálnímu zpracování je snímek Ostrým nožom srozumitelný pro každého diváka. Celá recenze zde: http://www.munimedia.cz/prispevek/recenze-reziser-kuhn-zabodl-ostry-nuz-do-slovenskeho-zkazeneho-systemu-15315/

Peele si hraje. Hraje si dobře. A hlavně si hraje rád. Jeho žánrová rozdrobenost, kmitání mezi komedií, hororem a sociální metaforou, mi nedala odpověď na to, co tím chtěl autor říci. Odpověď jsem ale ani nehledal, a proto mi projekce utekla rychle a prakticky bez potřeby opovržení. Celkovej dojem mi narušila až přehnaná gradace (obzvlášť poslední plot twist), ale ve výsledku jsem rád, že Peele ve svým druhým filmu nezklamal a že se na něj můžu těšit i příště. Ani ne proto, abych byl uspokojen celkem, ale pro představení zajímavejch motivů (od dvojjakosti bytí přes tematiku současnejch Američanů až k prudký otočce k násilí), který jsou okořeněný trefným humorem. “My” sice postrádá kvalitu svázanějšího debutu “Uteč”, ale pro jeho rozdrobenost to beru jako solidní cvičení, zkoumání terénu možností, který budou rozvedený v dalších filmech JP.

Snímek Martina Šulíka proplétá a kombinuje nejrůznější formy uměleckého vyprávění, buduje dialogy mezi příbuznými světy literatury a filmu a kromě toho, že přináší tíživé svědectví o silné, avšak veřejnosti ne zcela přístupné osobnosti Pavla Juráčka, vytváří celou řadu otázek a implicitně načrtává nové, originální možnosti dokumentárního zpracování.

Třemi Oscary ověnčená road-movie osciluje mezi apartní komedií a podbízivým dramatem. Zatímco postupné sbližování kulturně odlišných charakterů přichází nenásilně a s patřičnou dávkou obratné grotesky, zachycení rasistické Ameriky 60. let – jejíž principy utvářejí děj – je v podání tvůrců až příliš vágní. Zelená kniha tak zůstává divácky vděčnou atrakcí, která postrádá ochotu vystoupit ze své komfortní zóny. Více zde: http://www.munimedia.cz/prispevek/kritika-zprvu-sympaticka-lehkost-oscarove-zelene-knihy-nakonec-vykrada-sama-sebe-14780/