onfilms

Červená nit filmu – frustrace. Frustrace všech zúčastněných postav a v důsledku toho frustrace diváka. Až na pár výjimečných momentů, včetně rádoby převratného momentu v posledních pár minutách, se příběh točí v nepříjemném kruhu. V některých momentech velmi silný německý přízvuk hlavní protagonistky celkovém dojmu také nepřidá. Přestože se herci snaží ze všech sil a Mis-en-scéna spolu s pasujícím zvukovým doprovodem a efekty „foley artist“ tvoří realistickou atmosféru Londýna v té době, film není nic nového pod sluncem a člověk vychází z kina otrávený a rozlámaný.

Myslím, že na spolupráci Toma Hankse, Meryl Streep a Stevena Spielberga se těšil nejeden filmový fajnšmekr. Příběh založen na skutečných událostech, týkajících se utajování pravdy o válce ve Vietnamu a následující válce mezi novináři a vládou, je trefou do černého už proto, že výtečně koresponduje s aktuálním stavem a pohledem na media v dnešním USA. Perličkou na dortu je ještě postava majitelky Washington Post, která představuje silnou ženskou osobnost ve vedení a v provedení Meryl Streep se jí opravdu nedá vyčíst vůbec nic. Nicméně musím konstatovat, že první polovina filmu mě nijak zvlášť nebavila. Co se týče postav a prostor je to trochu zmatečná a člověku chvíli trvá, než se dostatečně zorientuje. Druhá polovina, na druhou stranu, chytne výborný spád a až do závěrečného vyvrcholení člověk neodlepí oči od obrazovky. Přestože by se dalo argumentovat, že film je natočen se záměrem na hlavně americké publikum, ani pro nás za oceánem to není zbytečný příběh. Koneckonců diskuze o médiích je velice živá i u nás.

Film Dej mi tvé jméno je jeden z těch filmů, o kterých se hodně mluví a člověk má pocit, že když ho neuvidí, o něco zásadního přichází, obzvláště potom co začala sezóna udělování cen filmových kritiků. Nevím, jestli to bylo tím, že moje očekávání byly až moc vysoké, nebo to prostě není mé gusto, ale tenhle lidmi opěvovaný kousek mě moc nezaujal. Navzdory tomu musím konstatovat, že sledovat v lednu záběry z prosluněné Itálie a výtečné herecké výkony doprovázené emoce podněcujícím soundtrackem ztráta času nebyla. Timothée Chalament jasně ukázal, že je vycházející hvězdou a v kombu s Armie Hammerem do svých výkonů od začátku až dokonce dali všechno. I přes tyto všechny pozitiva mi ale příběh přišel zbytečně zdlouhavý, a tak trochu bez akce. Samozřejmě je to příběh o sebepoznávání a smíření se s tím, kdo jsme, což není zrovna akčňák, ale i tak by menší popostrčení děje jedním nebo druhým směrem filmu jen prospělo.

Nebojím se tvrdit, že ze všech filmových žánrů horor, opravdu není nic pro mě. Přejdeme-li fakt, že jejich primární funkce je diváka vyděsit nebo znechutit, vadí mi, že hororové příběhy většinou stojí na lidech, jejichž chování je realismu vzdáleno natolik, že občas stojí za uvážení, zda se člověk nekouká současně i na fantasy nebo sci-fi. Z těchto důvodů jsem byla k filmu Get Out ze začátku více než skeptická. Navzdory všem očekáváním, mě ale příjemně překvapil. Hororový prvek ve filmu zastává bizarní společnost a zvláštní chování jejích členů, do které je hlavní protagonista přiveden, nicméně se dá argumentovat, že hlavní poselství filmu je zpráva, že rasismus v Americe rozhodně není mrtví. Od začátku až do konce je divák konfrontován s rasistickými narážkami a upomínkami na dobu otroctví. Vše je zabaleno do úhledného balíčku, který se reprezentuje jako až do poslední chvíle napínavé drama, které diváka zaujme jak svou vizuální prezentací, tak i soundtrackem, který způsobuje husí kůži.

Lady Bird je možná jeden z nejpřekvapivějších úspěchů rolu 2017. Režisérský debut charismatické Grety Gerwig je oceňován jak širokým publikem, tak filmovými kritiky. Lady Bird je hořko-sladký příběh, v hlavní roli s talentovanou Saoirse Ronan, snadno zařaditelný do kategorie „coming of age“, pojednávající o dívce procházející složitým obdobím maturitního ročníku a poznávající sama sebe. Velký důraz je kladen především na, v jistých ohledech komplikovaný vztah s její matkou, kterou fantasticky ztvárnila herečka Laurie Metcalf. Brilantní scénář psaný také Gretou Gerwig je zčásti autobiografický a možná právě to dodává filmu nádech realismu, díky čemuž se divák může s postavami snadno identifikovat. Přestože se může zdát, že „coming of age“ už je filmaři neodvratně vydolovaný žánr, tento film díky kombinaci neopotřebovaného města Sacramenta, prostředí katolické školy a poněkud atypické rodiny, nabízí divákovi zase trochu jiný pohled na věc.

Přestože na přelomu roku světová filmová scéna zaznamenala skalpů hned několik, Tři billboardy kousek za Ebbingem považuji za trefu do černého. Kontroverzní drama s více než troškou černého humoru, pojednávající o zoufalé matce zavražděné dívky, která se snaží upoutat pozornost místní policie. Vedle nepřehlédnutelných kvalit filmu jako jsou herecké výkony především Frances McDormand a Sama Rockwella, se film pyšní i neprůstřelným dialogem, originálním námětem, poutavou mis-en-scenou a brilantní režií Martina McDonagha. Nicméně i tento film má pár nedostatků. Vypíchla bych především poněkud bizarní digitalizaci laně, se kterou hlavní protagonistka vede rozvážný rozhovor a do očí bijící nepropracovanost a v kontrastu s ostatními hereckou nedokonalost postavy ztvárňující mladou přítelkyni ex-manžela truchlící matky. Navzdory těmto nedokonalostem ale tento film stále sahá po cenách filmových kritiků a díky vizuální líbivosti, humoru a aktuálnosti adresovaných témat, láká pozornost široké škály diváků a podle mě určitě stojí za zhlédnutí.