motyka52

Film se zvláštní atmosférou, který vypadá, že by se mohl divákovi dostat pod kůži ... a stejně se mu to v mém případě nepovedlo. Možná jsem necitlivé hovado, nebo jsem prostě jen byl dost unavený a tak jsem usínal z jiného důvodu.

Hezká trojka. Typické francouzské historické drama, kde jsou pěkné kostýmy, Paříž a Vincent Cassell.  Strhující bitky se skoro johnwickovským feelingem, sympatické postavy a k zulíbání Lina Khoudri. Bohužel mě to ale i přes tyhle propriety úplně nevtáhlo, takže to spíš zůstává v kategorii "dobrý film jako kulisa k jiné činnosti".

Zajímavý dokument (až na poslední přidaný a víceméně zbytečný díl) z opravdu zajímavého a nevšedního prostředí. Jen je s ním ten problém, že trochu hází do jednoho pytle opravdové hajzly a úchyláky s lidmi (respektive jedním člověkem), který sice evidentně byl svině, trochu podivín a hodně egomaniak, ale pokud bych měl soudit jen podle tohoho dokumentu, tak nikdy neudělal nic protizákonného (navíc, jak už zjistil internet, některé věci tam chybí).

"Preferuji krátký intenzivní život před dlouhým monotónním" - Maurice Kraft. Příběh o dvou bláznech (tady se to nedá říct jinak), kteří jdou na místa, od kterých všichni ostatní co nejrychleji utíkají. Dělají to proto, že přesně tam je táhne jejich srdce. Je to příběh o sopkách, o vědě, o dobrodružství, o zážitcích, které nikdo z nás nezažije, o tancování na okraji vybuchujícího kráteru. A je to hlavně příběh o lásce. O lásce Katie a Maurice, a rovněž o jejich lásce k sopkám. Jestli opravdu existuje nějaký příklad dvou lidí, kteří se "hledali, až se našli", tak jsou to tihle dva. A je také symbolické, že jejich konec byl, jaký byl. Po té hodině a půl je vám stejně jasné, že oni sami věděli, že takový konec jednou přijde, ba co víc, zřejmě si takový i přáli. Tohle všechno je vtěsnáno do krásného dokumentu, který dokazuje, že ke strhujícímu zážitku nejsou potřeba 4K záběry z obletu dronů. Úžasný mix filmů Karla Zemana, Wese Andersona, němých grotesek a National Geographic.

"Have a blast". Devadesátkové akční béčko meets svět superhrdinů. A je to docela snesitelné. Ničím nekomplikovaný příběh, kde jsou hranice mezi "těmi dobrými" a "těmi zlými" jasně nalajnované, s vysvětlováním motivací nikdo neztrácí zbytečně čas, Sly pořád nakládá, je tam jeden jakože twist aby se neřeklo a za 90 minut to skončí. A taky v tom uvidíte nejhorší omlazení obličeje, které kdy spatřilo světlo filmového světa.

V polovině 80. let to sice muselo mít úplně jiný dopad, ale i teď je z toho cítit ta syrovost (a surovost).

Pátý a osmý díl jsou špičková televizní zábava, zejména prvních 15 minut epizody 5 je přesně tím, co bych od toho chtěl. Ve zbytku druhé série se ale Euforie až příliš opájí sama sebou, je neúměrně psychedelická a nabízí spoustu scén na pomezí snu a reality, které sice možná krásně vypadají, ale děj vůbec nikam neposouvají. Jednoduše řečeno - je plná samoúčelné vaty. A zmizela většina cool muziky.

Jsou filmy za tři hvězdičky, u nichž se spíše chválí, a jsou filmy za čtyři hvězdičky, kde se paradoxně spíš kritizuje. Na Nolana mám prostě ty nejvyšší nároky. Kdyby celý film byl jako prostřední pasáž, která se věnuje projektu Trinity, stavění bomby a vše graduje k testovacímu výbuchu, byla by to lahoda. Bohužel má film tři hodiny a to rýpání se v politických čachrech a vnitřních démonech je příliš rozlítané do všech stran, občas poněkud nepřehledné a nezřídka - bohužel - docela nudí. Pokud se do toho ale člověk zvládne ponořit, tak se minimálně dozví leccos nového a zajímavého. Nicméně pokud bych zrovna to chtěl, dal bych spíše přednost nějakému hodinovému dokumentu. Oppenheimer je úctyhodný a ambiciózní projekt, u nějž si ale momentálně nedovedu představit, že bych ho chtěl celý vidět znovu.

Myslím, že takovým věcem se říká freska. Opulentní, velikášská, výrazně barevná, kontrolovaně chaotická freska. Chazelle natočil upřímnou poctu celuloidu, starému Hollywoodu z doby, kdy se němý film měnil na zvukový, což mimo jiné přinášelo řadu příležitostí, rodily se nové hvězdy, ale na druhé straně některé staré zhasínaly. A život hvězd byl zhýralý. A party byly velkolepé. A konce byly nekompromisní. Chazelle to všechno natočil bez kompromisů, megalomansky (ale jinde zase uměřeně - skvělý scéna natáčení zvukového filmu) a možná tak trochu doufal, že se pod nánosem všeho toho pozlátka, hvězd a skvělé muziky ztratí, že samotný příbeh Babylonu zase tak moc výjimečný není. Pokud ano, pak mu to vyšlo.

I po tomhle dokumentu bohužel zůstává pocit, že v celém příběhu pořád zůstává spousta věcí nevyřčených a zamlžených. Není tam nic než minimální pokus třeba o jiný úhled pohledu, o nasvícení osobnosti Bartošové jinak než jako naivní holky ve velkoměstě. Nikdy nezvěřejněné autentické záběry jsou fajn, ale když fungují jako prázdné kalorie, tak k čemu to vlastně je? Bartošová jistě byla nesmírně zajímavá osobnost a její story stojí za převyprávění, ale ono už to bylo mnohokrát uděláno. Navíc je prostě špatně, když dokument úplně ignoruje všechny ty bizarní Macury a Rychtáře, protože přesně ty si člověk pamatuje a do toho drsného konce prostě patří. Nakonec z toho opět je pouze rutina. Kvalitní, která účel splní, pokud toho o Bartošové zase tak moc nevíte, ale přesto jen rutina.