MarekPlachky

Karcoolka je něco mezi nepovedeným vtipem, který svým do nebe řvoucím nehumorem uráží samotnou podstatu filmového průmyslu a nutí oba bratry Grimmy děkovat za to, že jsou už tolik desetiletí pod drnem, a uměleckým Magnem Opem až ofenzivně nepochopeným všemi diváky a jejich okolím v okruhu minimálně patnácti kilometrů. Kam se na pomezí této barikády, jež by zastavila i Napoleonovu Grande Arme, stavíte, čistě tkví jen na vašem smyslu pro humor a možná i na sado-maso choutkách. Možná zde mluví nostalgie na mé mladé junáctví a honění kačera po strništi bos, možná jen cynismus tak hluboko zakořeněný v mé černé duši, možná zhnusení dnešní konzumní kapitalisticko-marxistickou společností po pas utopených ve sluníčkářských a extrémistický názorech stavící mou osobu automaticky na opačný břeh tohoto potoku eufemisticky zvaném ""REALITA"", možná jen mám rád řízek na špejli. Ať je to cokoliv z dříve jmenovaných, já sám se stavím na stranu nepochopeného díla hodného výslunní paláců a výsostných zpěvů Kyrie Gloria nad naprostou bezbřehou genialitou mástrpísu zvaného Karcoolka. Říkejte si, co chcete, ale pokud se vyžíváte v humoru spodních vrstev lidského bytí, tak se zasmějete. Naopak pokud jsem labužníkem pro místy inteligenční komiku se slušnou dávkou nadsázky a menší mírou rodinného dramatu, zažijete smíšený zážitek. Pokud jste ovšem životem zmořená troska, která touží jen po čistě nezávazném alkoholovém opojení a srandě nad filmy tak nevtipnými, až jsou k popukání, filmy tak špatně vtipnými, až jsou k popukání, a filmy tak moc přehnanými, až dostanete chuť na ten samý matroš, co si tvůrci dávali během tvorby, tak je tohle snímek nejen pro vás, ale také si jej určitě zařadíte na poličku mezi skvosty jako The Room a nebo Žralokonádo. Co jiného říct k počinu, kde je Babička provozující karate a lyžující s výbušninami, německý drvoštěp prodávající dětem papání jménem řízky na špejli a antropomorfním disko žabák lomeno detektiv. Buď je to pro vás 11/10 film a nebo odpad, nic mezi tím.

Vizuální zpracování tohoto dílu je nádherné, originální a hlavně atmosférické. Přestože příběh je velmi primitivní a jednoduchý, skrývá neobyčejnou hloubku a tajemnost, ale tak to i má být. Děj začíná nevinnou a poklidnou atmosférou, ale postupně přechází k napětí a tajemnosti, závěr je potom čistokrevný horor. Jedná se o naprosto ideální short bez přehnaně komplikovaného příběhu, nepotřebného natahování a rádoby komiky. Nevím, co dál k tomu říct, tento díl je přesně důvodem, proč sledovat Love, Death & Robots, skvělý vizuál, atmosféra a tajemnost/horor.

Nadšení, které po sobě zanechala první série, ta druhá podupala, rozsápala, vyhnala z domu, prodala za pár stříbrných potulnému vědmákovi, vystavila mutagenům, houbičkám a jiným pochybným tentononcům, přeměnila na dalšího proměněnce, poslala do světa žebračit a nakonec probodla vidlemi. Jakékoliv naděje, že si seriál užije i fanoušek knih, jsou pryč... leží na dně příkopy s vidlemi v břiše. Což o to, že se druhá série snaží o něco nového, alespoň si i ti příběhu znalí užijí něčeho nového, můžete namítati. Problémem je, že to, o co se v seriále snaží, nestojí ani za uschlou potvoru z močálu. V lepších dnech bych pouze řekl, že některé přidané dějové linky jsou prostě jen nelogické a trošku i stupidní. V horších dnech bych je nazval urážlivými pro čtenáře ságy a přímo směšnými pro fanoušky knih. Nesmyslné nadzvukové cestování všech postav jako by měly nejnovější raketu od SpaceX poháněnou Klepniným methanem, Yennefer a její vstupování do kanálů v jednom městě a vylézání v kanálech nejen jiného města ale i jiného království, deus ex machina momenty, za něž by se nestyděl ani kdejaký bůh či stroj a mnoho dalších a dalších momentů, které kazí snahu o vnoření se více do příběhu. Pokud je chyba na mojí straně, protože jsem nedával pozor, tak hanba mi, pokud je ovšem mojí chybou, že jsem pozor dával, je to závažný nedostatek seriálu samotného. K pozitivům, Henry Cavill a Joey Batey se musí neprodleně dostavit do nemocnice na vyšetření ramen, jelikož na nich táhnou celý seriál. Na Henrym je vidět, že se snaží, co mu jeho překrásně vyrýsované svaly na jeho těle antického boha stačí, aby byl seriál skutečně Zaklínačem, a Joey nás všechny vždy obdaří svou nadpozemskou přítomností více než nový příchod Hospodinova vědomí na náš svět a každou scénu, ve které se jakožto Pryskyřník aka Pampeliška aka Marigold objeví, si ukradne pro sebe. Z nových postav jsem si oblíbil Rience, jeho postava má charisma větší než průměrný teenager depresi a ego srovnatelné s běžným ruským vůdcem (nutno dodat, že dle mého zastínil i svůj knižní originál), a Sigismunda Dijkstru, jenž má gigantický potenciál být jednou z postav definující Zaklínač seriál. Podtrženo sečteno... mám strach o další série. Ta druhá dokázala, že bez opory nosníků knižní série se začínají objevovat pukliny v kreativitě tvůrců a praskliny jednoznačně nepochopení myšlenek, na kterých celý Zaklínač staví. Pro běžného Netflix diváka knižní sérií nepolíbeného to bude průměrný možná lehce nadprůměrný zážitek, pouze další fantasy příběh a to je velká škoda, pro fanouška knih se však jedná o utrpení. Nutno dodat, pokud bude kvalita budoucích sérii nadále postupně sestupovat z pomyslných schodů (v tomto případě z těch schodů střemhlavě padat a lámat si všechny kosti v těle), tak nás, Věčný ohni, ochraňuj všechny.

Každá série Love, Death & Robots má své vrcholy, které se zaryjí do mysli diváků hlouběji než trauma z dětství, buď za to může neotřelé, umělecké, nebo až realistické grafické vyobrazení jednotlivých dílů, fabulózně strhující příběh, či nové oči otevírající myšlenky - ty nejlepší díly ze všech vznikají snoubením dříve uvedených i dalších faktorů v magnificentní celek. Tým zabijáků však není takovým výsostným vrcholem, ne každý díl může být nejlepší, ale tento se ani nesnaží. Animace je průměrná a ničím neoslní. Humor se drží stylu stereotypních amerických red-neck burano-vojáků z Alabamy ("Bůh žehnej Americe", "Miluju vůni napalmu po ránu", "Žádný zatracený libtard mi nesebere mou zbraň, mám na ni podle druhého dodatku ústavy právo" atd.), vtipy se snaží být přehnané, ale nedaří se jim překročit touženou hranici, kdy se tento typ humoru stává skutečně humorným a ne jen cringe hláškováním. U pár hlášek se možná lehce pousmějete, ale to je  nanejvýš vše. Příběh taky nenadchne, takže ve výsledku máte nemasnou neslanou akční desetiminutovku, jejíž jediným hříchem je, že na ni zapomenete dřív, než skončí závěrečné titulky.

Nejnovější Lékař Podivný v mnohovesmíru šílenství je jedním ne-li tím nejpodivnějším a nejomamnějším filmem od Marvelu. Tato superlativa však nejsou ani pochvalou ani výtkou, neb záleží na každém z diváků, jak s tímto filmem naloží ve své vlastní konzumní mysli. Pozitivem je rozhodně skvělá kamera a oslnivá režie. Mnoho scén je jako ze surrealistického obrazu a kreativita zde stříká víc než kdejaká zpívající fontána. Co je ovšem nešvar celého filmu, je jeho plynulost. Děj jede rychlostí opilého závodníka Formule 1 a nezastavuje, ani kdyby zrovna přes cestu přecházela stará babička či zástup rozverných dětí z mateřské školy. Až při cestě z biografu vám vlastně docvakne jak blesk ze zamračeného nebe, že spousta momentů ve filmu nebyla zaslouženě rozvedena a ve výsledku vycházejí plytčeji než dětské brouzdaliště v lokálním koupališti. Jak řeklo mnoho jiných přede mnou a ještě mnoho jiných po mně "Já ti nevím, more, ale jako tomu filmoši by se jako ještě ta půl hoďka šikla." Nemůžu víc než dát za pravdu tomuto výroku. Oproti prvnímu dílu Lékaře Podivnému se jedná o krok dopředu, jelikož jsem z jedničky valnou většinu zapomněl (těch šest let si odneslo svou daň, už zkrátka nejsem ten mladý švarný junák se sloní pamětí) a vůbec mi to není líto. Pro sledování dvojky si nepotřebujete první díl pamatovat, kromě dvou postav, které vám stejně film znovu představí. Naopak potřebujete vidět seriál Wandavision. Příběh Šarlatové čarodějnice přímo Lékařem Podivným pokračuje a pro neznalce či sporadické diváky Marvelovek, jenž konzumují jenom filmy z biografu, může být tento snímek ze začátku zmatený. Lapálie MUDr. Štěpána Podivného a Šarlatové čarodějnice v šíleném mnohovesmíru nabídnou i temnější zábavu, dle mého nejtemnější ze všech hlavních filmů, ale co já o tom vím. Děj jako meteorit letící vyhladit dinosaury sviští neúprosnou rychlostí, na okamžik si budeme myslet, že padá hvězda, ale poté začnete přemýšlet a uvědomovat si, že něco nehraje... a nakonec... BUM (Uděluji čtyři mnohovesmíry z pěti)