Welington

Další ztráta, další zklamání. Bohužel. Když bylo oznámeno, co se chystá, ani jsem nehnul brvou. Nebylo proč. Měl jsem možnost vyvádět, shodit židli z posledního patra činžáku a pak hupsnout do letadla a napálit to Národního divadla, aby se neřeklo, že nejsem zapálený fanoušek umění a kultury, ale neudělal jsem ani prd. I prd by byl moc hezkou reakcí. Každopádně, bylo to tu, přišel den, kdy jsem dostal chuť. Ne tu velkou, takovou menší, jako kdybyste se vypravili na návštěvu k tetičce, co má hromadu koček a je slepá na jedno oko a zrovna se Vás chystá hostit. Ale chuť tu vážně byla. Film začal, osobně jsem moc rád, že už v úvodu dokázali tvůrci potěšit ty, kdo trpěli skepsí, takže se jim podařilo mě zklidnit, ale… to bylo vše. Ne, opravdu. Vážně. Bylo to vše. Nějakým způsobem to začalo, milý úvod a najednou nezajímavé postavy, které se dlouho neudrží a jsou nahrazeny, ale tam zase nefunguje chemie, jak by měla. A rozhodně už ani na mě nepůsobí to, co by zabralo před 5 – 10 lety. A Karen Gillan to nijak neusnadnila. Dobrá. Jsme ve hře. Doslova ve hře, opět a zase, nikdy jinak, kde se narychlo seznámíme s prostředím, postavami a vlastně tak nějak se vším. Až pak k závěru dochází k menším překvapením, která potěšila. Dobře, šance číslo dvě. Ale moc dobře to nefunguje. Přestože to má potenciál, vážně, ale hodně vážně, nic se tam neděje. A to mě vytáčí. Jsou tam momenty, při kterých jsem vyprskl smíchy, kdy jsem si říkal, že už se konečně všichni stmelili a předvedou na plný koule, co se sluší a patří. Nikde nic. Nebýt těch pár hezkých chvil, nostalgického úvodu a sekvencí, kde se člověk od plic párkrát zasměje, mé hodnocení by bylo někde jinde. Pravděpodobně u Johnsonovy karamelové prdel…ky. Slabá záležitost.

Tak tenhle film zklamat nemůže. Už nikdy ne. Opětovně jsem se k němu vrátil, když jsem viděl, že jsem mu nedal žádné hodnocení. No jo, to je pravda, jaké hodnocení mu mám dát? Jaké si zaslouží? Z mého hlediska, plný počet knedlíků. Osobně hrozně rád doháním staré záležitosti, vracím se zpět a pak zpátky, a zkouším a upřednostňuji to, co bylo, než to, co se chystá. A jedním z restů byl i tenhle film, neboť když jsem ho viděl poprvé, nemyslím si, nemám ten dojem, že bych si ho vychutnal, jak bych měl. Dnes je všechno jinak. Co se mi nelíbilo, zbožňuji a nacházím hodně krásy tam, kde ji nebylo vidět. Big Lebowski je právě ta dokonalá směs krás, které člověk musí milovat, pokud dokáže ocenit život takový, jaký je. A že je přesně jako tenhle film. Je o lidech, o jejich osudech, událostech, co jsou hodny převypravování a pohodě, humoru, tragédii. Tenhle snímek nelze nenávidět, pokud dokáže až nostalgicky zvednout náladu za každých okolností a zároveň luxusně pobavit a to kdykoli na něj dostaneme chuť.

Wonder je přesně to, čemu by se dalo říkat – nádherně vypočítavá, na nervy dupající, na city brnkající mrcha. Prostě jednoduše, je to ten malý zmetek, co si uvědomuje, proč tu je a co s námi dělá a to je důvod, proč se mnohdy sami nenávidíme za to, co cítíme. Je to tak nádherně dojemné klišé, že nemohu reagovat JINAK, než dát nemožný plný počet z možného plného. Film, který mne zkrátka dokáže přinutit k pocitu horké, rozlévající se tekutiny okolo srdce, k soucitnému úsměvu a ku mně nesoucitným slzám, si to vyhřáté a slunečné místo prostě zaslouží. Neobyčejný malý Zázrak.