SilGhost

Na rozdíl od prvoplánově, někdy až tendenčně aktivistického seriálu The Last of Us, natočeného také podle počítačové hry, tak v tomto případě se jedná o komplexně propracovaný, a výrazně prostřednictvím flashbacků velmi dobře vykreslený příběh natočený podle herní série, která začala před dvaceti sedmi lety. Skoro jsem nemohl uvěřit, že někdo měl tu tvůrčí odvahu ztvárnit takto sice na první pohled jednoduchý motiv, ale jako počítačový hráč, který tuto hru více či méně od jejího zrodu hrál a opakovaně se k ní vracel (nyní mám čtvrtý díl stále nedohrán na svém disku), tak vím, že je v této hře mnoho možností jenž můžou ovlivnit vývoj hlavní postavy hry – hrdinku, která musela opustit zdánlivě bezpečné prostředí atomového krytu – Vaultu a vydala se do neznámého a životu nebezpečného prostředí krajiny po jaderné apokalypse. Nesmíme také zapomenout na mnohé další postavy celého příběhu, které vše vhodně doplňují. Také se velmi dobře podařila udržet celková stylizovanost vývoje Ameriky v atypických kulisách vývoje retro světa padesátých let. Autorům se velmi dobře podařilo uzavřít první sérii včetně dalšího možného pokračování. Takže pro fanoušky hry je toto téměř kultovní záležitost. Ti, co mají rádi žánr sci-fi, tak si myslím, že by to také neměli minout.

Tohle povídání bych asi začal tím, „jak jsem potkal svého Jednorožce“. Ano Jednorožce, a to myslím doslova. Obvykle se většina diváků zabývá uměním v díle autora a tomu potom dávají své hodnocení. Ale to bychom se mohli o tom bavit u filmu třeba jako je „Lepší už to nebude.“ Jenže hodnota tohoto díla je trochu někde jinde. Prostě jsme já a on potkali, nevěděl jsem o něm, ale byl tu, můj „Jednorožec“. Zážitek, který jsem získal jeho shlédnutím mi připomnělo jedna poznámka mého otce, který byl nadšený, když prvně viděl „Tankový prapor“ a na moje zvednuté obočí pouze uvedl, tomu ty nemůžeš rozumět nebyl jsi na vojně. Jenže tady, tady v tom filmu jako bych byl. (Překvapilo mne, že přestože jsem vzdálen jeho tvůrcům v prostředí a čase, přesto některé věci až pozoruhodně obdobně i já prožil.) Ne nemyslím, že jsem byl v tomto ději doslova, ale byl přeneseně, stejně jako jeho autoři, kteří k umocnění děje využili fantasy prvek, a to tak, že hlavní hrdina (Ben) po rozchodu se svojí dívkou nemůže spát a získá dokonce nadpřirozenou schopnost zastavit čas. A vůbec to, že Ben po ztrátě životního vztahu nemůže spát je velmi dobré přirovnání. Přiznejme si, jak mnozí z nás v podobné situaci měli obdobné pocity, jako by se čas náhle zastavil a spánek neměl svoji hodnotu. Mnohdy se pak podobal spíše krátkým mdlobám. A dostat se z onoho začarovaného kruhu náhlé bezvýznamné existence a přerušovaného spánku řešil každý z nás různě. Ben, jenž studuje uměleckou vysokou školu a zabývá se figurální malbou, se tak vydá možná nevědomky správnou cestou, kdy změní prostředí, ve kterém se pohyboval se svou přítelkyní, začal se zabývat něčím jiným než dosud a vzdáleně se dotkl cizího jazyka. Dost na to, aby se dokázal z onoho problému vymanit. A pak se to tady celé ještě začne násobit. V nové práci – úklid v supermarketu zapadne do úžasně ztvárněné skupinky magorů, kteří si v nudném stereotypním ekosystému vytvářejí vlastní svět. Následuje série flashbacků do Benova dětství, kde se prvně setkává s ženskou nahotou, přes první lásky a zážitky se svým kamarádem až po nalezení své femme fatale - Sharon. Zmínil jsem to jen okrajově, ale tady v těchto místech se dostáváme k další podstatné součásti filmu – ženská nahota, která je zde zobrazena dvěma způsoby. První část ji představuje jako inspiraci mužského dospívání, ale ta druhá část je součástí Benova uměleckého vnímání světa. Ženy zde odhalené představují jedno z nejkrásnějších uměleckých pohledů na ni, a přestože jsou tyto ženy Benovi k dispozici v jeho zastaveném světě využívá jejich odhalení pouze ke své malířské tvorbě. Seznámíme se až s doslova ikonickou ženskou krásou, abychom ji dostali do pozdějšího kontrastu s charizmatickou krásou Sharon. Děj postupně naplňuje moto filmu „někdy se láska skrývá mezi vteřinami vašeho života”. Když už se zdá, že události spějí až k téměř prvoplánovému romantickému konci, znovu se děj zašmodrchá  tak, aby bylo možné ukázat, jak některé vteřiny mohou vše nenadále zničit. A Ben se tak opět ocitá zdánlivě na začátku a možný vztah je znovu v troskách. Souhrou okolností se mu podařilo zaujmout majitele galerie, který mu uspořádá výstavu „Ustrnulá vteřina“ a jak praví anglické přísloví: zvědavost zabila kočku, kdežto tady, ale to už se raději podívejte sami. Stojí to opravdu za necelé dvě hodiny vašeho času.

Rodiče by neměli přežít své děti, ale bohužel si nedokážu představit stav mysli dotyčných mladých lidí, kteří si zvolili tak radikální řešení, neboť mi v té době bylo asi tak pět let a v současné době jsem už právě na straně toho rodiče, který by odmítal jejich řešení. A třeba svoji roli mohly sehrát mezigenerační zkušenosti, kdy rodiče byli ovlivnění zkušenostmi z padesátých let, a tak postupně rezignovali, kdežto mladá generace viděla svoji budoucnost v možnostech společnosti, ve které vyrůstala a věřila v její zásady, a tak chtěla ukázat, že boj za tuto budoucnost bude potřebovat od všech ty nejvyšší oběti. Na druhou stranu si myslím, že určitě můžu posoudit prostředí a atmosféru ve které se daný děj odehrává a až na některé detaily se celkem drží velmi dobře dobových skutečností. Škoda jen, že některé role byly obsazeny tendenčním osobami, které se nebyly schopny se zbavit „nátěru“ současné moderní doby a osoba majora vyšetřujícího Palachovu skupinu více než vzdáleně připomínala obdobnou postavu z filmu „Ve stínu“, který vzhledem k větší originalitě a hereckému obsazení považuji za o něco lepší dílo. Také si myslím, že by celku prospělo, kdyby si někdo dal větší práci s identifikací některých postav, a ne je jen zpočátku anonymně proplouvat v hektických scénách jako byly ty, které se odehrávaly ve studentském výboru. Na druhou stranu velmi dobře působí zakomponované dobové záběry. Závěrečné dva díly této trilogie se už stávají více komornějšími, poklidnějšími a soustředí se už jen na hlavní postavy, které tak mohou postupně ukazovat své charakterové rysy. Velmi dobře se zde postupně podařilo ukázat mechanismy, jenž nastupující společnost používala k postupnému prosazování svých cílů normalizace a jak bylo těžké zachovat si v nadcházejících dvaceti letech rovnou páteř a dopracovat se až k celkovému vyústění historických událostí. Tato trilogie jen potvrdila, kam se posunula úroveň scénáře a vlastní realizace takových projektů a bohužel také jak málo máme hereckých osobností. A pokud si teď pokládáte otázku, co má tenhle člověk za problém, tak je to, že jsem před tímto seriálem viděl díla: „Ve stínu“, „Černobyl“ a „Last of us“ a pokud vy ne, tak si přihoďte k hodnocení ještě jednu hvězdičku a zkuste si dát předsevzetí, že se pokusíte tyto projekty také shlédnout.