PowPow

Podle děje to vypadá na druhořadý starý surfařský teenage film, ale o béčko nejde ani náhodou, a závěrečná jízda od seskoku padákem pro mě celou tuhle starší podívanou posouvá ještě o úroveň výš. Některé věci včetně celé počáteční zápletky se sice dnes zdají jako klišé, ale u jiných se klišé film naopak skvěle vyhýbá: například se mi líbilo, že se tvůrci nebáli celý gang natvrdo pobít a že postavy neumíraly s nějakým rádobymoralistickým poučením na rtech, ale prostě dodělaly v kaluži krve, a že Reeves nenechá Swayzeho na konci uprchnout, jak jsem čekal. Postavy nejsou jednorozměrné a vztahy mezi nimi dobře vykreslené. Swayzeův Bodhi se svou osobitou filosofií a žitím pro adrenalin a okamžité požitky je jedním z nejzajímavějších záporáků, jaké jsem kdy viděl a možná Swayzeho nejlepší postava vůbec. Keanu Reeves se se svou postavou popasoval také na jedničku. Jedinou přímo archetypální osobou je Pappas, tvrdý neortodoxní policajt, který ale přidává mezi partu mladých hezounů trochu té kriminální staré školy, takže nepůsobí rušivě, ale spíš jako dílek puzzle, který by jinak celému obrázku chyběl. Plus krásné záběry k dobru. Sečteno a podtrženo, nemám důvod nedat plný počet.

Oproti předchozím sériím je vidět pár změn, a to většinou k horšímu. Garajová a Gránský to moderování naprosto nezvládají, neslyšel jsem od nich ani jediný dobrý vtip a jejich konverzace otevírající a uzavírající jednotlivé bloky působí strašně strojeně a nacvičeně. Forgáč a Zimnýkoval byli podle mého názoru pro tuhle roli do podobného komerčního formátu ideální, uměli si z lidí aspoň udělat jednoduchou, nenáročnou srandu. Nevýrazná Marta Jandová vedle stejně nevýrazné Diany Mórové nemá ani zdaleka charisma Lucie Bílé, která roli "hodné porotkyně" zvládala přesvědčivě a už tak nějak patřila k inventáři celé show. Jediný, kdo se mi líbí, je Jakub Prachař, kterému posun z moderátora na porotce svědčí, pohotově reaguje, má smysl pro humor a porotu jako celek zachraňuje. U některých "náhodou" se odehrávajících věcí na jevišti a situací je ale už až příliš vidět, že je to nějak nacvičené nebo vymyšlené dopředu, což dělá celou show dost teartální, dřív se tvůrci alespoň snažili předstírat přirozenost. Nicméně celé to táhnou nahoru často úžasné výkony jednotlivých soutěžících, které mi rozhodně zabraňují tuhle podívanou zatratit.

To je natolik dementní "film", až mě svým způsobem fascinuje. Vlastně se to ani netýká špionáže, ale toho, jak Sypal běhá v paruce a v ženských šatech a neuvěřitelně trapně se pitvoří. Vašek Hruška je neschopný dement, který vůbec nechápe, co se po něm chce, a ani se jakkoli nepokouší cokoli řešit, přičemž mu pomůže náhoda, což on nakonec ani nepochopí. Celé to nedává ani základní logiku, ale tohle vynechám, protože bych musel napsat tak dvacet odstavců. A například politik (Mareš), jehož veškerá "vtipnost" spočívá v tom, že Hrušku neustále nazývá volem, je jednou premiér, pak Hruškovi z pozice prezidenta dává Řád Bílého lva, pak je v televizi zase premiér, aby ho o pět sekund později Dagmara zmínila jako prezidenta, s čímž si zřejmě tvůrci hlavu nelámali. Herecké výkony jsou stejně otřesné, jako všechno ostatní. Dagmara není mi nevzala jen 75 minut života, ale zkrátila mi ho tak o deset let.

Potřetí tentýž formát, a zase to vyšlo. Akorát na rozdíl od dílů před 70 a 50 lety, u nichž jde o stále živá dilemata, ztrácí rok 1918 pro většinu lidí na atraktivnosti, na rozdíl od vztekáním se nad komunisty chybí v roce 1918 ty emoce. Zároveň se to ztrácí v záplavě dalších oslav a pořadů. Nicméně to nemění nic na tom, že jde opět o kvalitní rozebrání tématu dopodrobna a kus poctivé žurnalistiky, který na komerční stanici rozhodně neuvidíte.

Jako spousta marvelovek to začíná být strašně tovární - nudný záporák, na kterého po pěti minutách od konce filmu zapomenete, protože prostě jen hází jedno klišé za druhým, pár ničím nevyčnívajících bitev, šablonovitý příběh a happyend s rádobymoudrým poučením. Z průměru to tahají spíš vedlejší postavy - jednak samozřejmě boží Loki, jednak ale vynikající Stellan Skarsgard a kamarádka vědkyně se svým stážistou.

Podle úvodu se zdálo, že to bude bombastické. Bruggy jsou poetické, a ještě více, když se jimi prochází herecká esa jako Brendan Gleeson, Colin Farrel nebo Ralph Fiennes. Nicméně v průběhu mi to chvílemi přicházelo zdlouhavé a přál jsem si, aby se to konečně někam posunulo. Humor - OK, ale utáhnout příliš jednotvárný a zpomalující film nestačil. Tak jsem hodnotil čtyřmi. Ovšem po letech, když si na film vzpomenu, si vlastně nevzpomenu na nic. Žádná silná scéna, hláška, cokoli, co bych si s Bruggami spojil. A to by se u dobrého filmu dít nemělo.

Podobné filmy a pohádky z nedávné doby bývají hodnocené optikou dospělých, a mají zpravidla daleko nižší hodnocení, než ty staré, které si všichni pamatují ještě z dětství. Asi jsem jeden z mála, které tento film v době vzniku zastihl ještě jako dítě, a můžu s klidem říct, že jsem si ho oblíbil dokonce víc než původní seriál. Viděl jsem to mockrát a pokaždé jsem se tehdy naprosto královsky bavil. A nejen já.

Nprostá revoluce v době, kdy nic jako "film" neexistovalo. Fotoaparát už tehdy měli k dispozici pěkných pár desítek let, ale až tohohle vizionáře napadlo poskládat obrázky za sebe a to způsobem, který v té době byl nepochybně velice náročný k provedení.

Zúčastnění herci předvedli vynikající výkony. Film vytváří dost prostoru, abyste se celkem slušně seznámili s každou z hlavních postav a na konci je vám tak například Hugha Bonnevilla i toho Inda líto. Je třeba zdůraznit, že nejde primárně o romantický snímek, zapovězená láska jen ilustruje náboženskou nenávist během rozdělování Britské Indie. Vizuálně je to barevné a poměrně velkolepé, přitom zřejmě upečené s malým rozpočtem. Někdo tu píše, že to pocitově má asi pět hodin - což můžu potvrdit. Mně to ale nevadilo, nenudil jsem se ani chvíli. Jediné, co bych filmu vytkl, je nedostatečná syrovost. Indicko-pakistánské dělení zahrnovalo jedny z nehorších masakrů v moderních dějinách, to si ovšem člověk neznalý kontextu z filmu vůbec neuvědomí. To, že někdo zahynul ve vlaku, vám tak může přijít jako vymyšlené klišé, přitom ale právě tyto smrtící vlaky, kde často bez varování povraždili všechny pasažéry včetně malých dětí, jsou v Indii pověstné. Na kameře nezemře ani jeden člověk, a děj tak není ani z poloviny tak silný a nervydrásající, jak by mohl být a jaký ve skutečnosti byl. Divákovi jsou všechny ty masakry vzdálené, protože se o nich jen nuceně mluví (zničili naši vesnici a přežil jsem jenom já, ve vlaku zemřeli všichni, konflikty pokračují...), a vnímá je jen jako nějaký dějový podkres. S čistým svědomím čtyři, které si to za vizuál, herce a hudbu určitě zaslouží.

Je to prasárna.