Tetsuo

Ukázkově xenofobický a rasistický film 80. let. Z Japonska si to bere sotva texturu, o jakémkoli pochopení nebo aspoň vykreslení tamní kultury nemůže být řeč. Douglas je zcela nesnesitelný a komický, ať už má na hlavě helmu nebo ne. Důkaz toho, že Scott se rozhodl vytřískat z vizuality Blade Runnera i poslední zrnko. Marně. Ten film je podobně hnusný jako Black Hawk Down.

Na to, že mělo jít o netradiční animovaný film, to má tedy velmi tradiční vyprávěcí strukturu i morálku a ideologii. Kromě toho, že to je taková naivní duchovní (křesťanská) propaganda (o nesmrtelnosti duše, odlišnosti těla od duše a dokonce mysli), tak je v tom i něco typicky amerického, manažerského. Hlavní hrdina dělá strašně moc chyb, ale předem vví, že to nakonec bude dobré. Ta touha něco dělat a být akční, i když ostatní nevidí smysl takového počínání, patří k pocitu "vyvolených". A tento film takový způsob myšlení podporuje, protože nám předem naznačuje, že Devítka má pravdu. Ale ve skutečnosti to tak nebývá. Tady se příběh splétající několik žánrů fantastiky vymyká tomu podněcovat fantazii, ale prostě nás nutí UVĚŘIT.

Asi tak to poslední, co mě napadá, že je tento film "příjemný" a "milý", jak se tu pořád opakuje. Trošku se bojím, že lidi moc nevidí za tu fasádu realismu daného hlavně typem hereckých projevů, a zapomínají, že jde o poměrně tvrdou "třídní kritiku". Namísto toho, aby film chápali ideologicky (jako ukázku bídy střední třídy v Británii), v něm pak vidí jen obecný pohled na "život, jaký je", jak kdyby to bylo cosi univerzálního a neměnného. Mike Leigh tak vlastně natočil film, jehož divácká recepce jde proti jeho záměrům.

Mimořádně stylově různorodý film, pastva pro oko. Další z Wellesových mistrovských portrétů labyrintického moderního světa.

Je to na jednu stranu překotná, a druhou stranu roztahaná rozhlasová hra odehrávající se ze dvou třetin v přítmí. Měl jsem tak trochu pocit, že bych se mohl bavit, kdyby to byla počítačová hra, ale někdo mi bohužel ukradl joystick a myš. Jestli byla četba zajímavá aspoň v tom, že si člověk chvilku připadá chytřejší a chvilku hloupější než hrdinové, ve filmu ani neví, jak na co přišli, a pak nechápe, proč o tom všem tak dlouho mluví a všechno vysvětlují. Bylo mi líto všech na plátně i v sále, že tu dvou a půl hodinovou šedivou nudu musejí přečkat. Trochu legrační je, jak se film snaží neprovokovat a být vstřícný ke křesťanům, takže mizí i poslední důvod, proč jít do kina. Žádná kontroverze a skandál se nekonají. Tedy kromě toho, že bylo zbytečně vyhozeno tolik peněz, které na plátně vůbec nejsou vidět.

Žánr české filmové pohádky je mrtvější než Michael Jackson. Tomu filmu chybí děj, napětí, logika, humoru je tam velmi málo.

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný.

Spojovací článek mezi Psychem a Pátkem Třináctého.

Neuvěřitelně dobrý, úžasně vtipný a propracovaný nápad udělat novou utopii, založenou na programu politické korektnosti, jež je konfrontována s reprezentantem humpoláckých 80. let Stallonem. Bohužel, kompozice akčních scén je po všech stránkách nemastná a neslaná. Kdy jste naposledy slyšeli jméno režiséra tohoto filmu?

Velmi přelomová věc v oblasti televizních komediálních seriálů. Zatímco většina humoru v současnosti staví na drsnosti, hrubosti a necitelnosti a nikdy se nedostane dál než k politické nekorektnosti, Derek je zřejmě první seriál "nového typu" (tedy v zásadě plný brutálního humoru), který nakonec probouzí to lepší v nás. Kombinace smíchu a slz v tom nejvyhrocenějším balení. Připustí všechno to špatné, co na světě existuje, své postavy si nijak neidealizuje, ale přitom nás nenásilně učí objevit a vyznávat neoddiskutovatelně správné hodnoty. Jde také o silné gesto odporu vůči současné kultuře a kultu mládí. Derek by se dal by se brát dokonce i jako jakýsi etický manifest ateismu - aneb jak být dobrým člověkem bez víry v Boha. Je ovšem příznačné, že tak činí skrze postavu "prosťáčka božího". Většina lidí tu hodnotí pravděpodobně jen první díl a nedala si čas sledovat všech šest. Unikl jim nejen vývoj postav, ale i to, že Ricky Gervais nehraje divně autistu, ale věrohodně představuje divného autistu, na jehož povahu je třeba si zvykat. (Je to každopádě obří skok oproti postavám co Gervais ztvárńoval dřív.) Zatím poslední (šestý) díl patří k tomu nejdojemnějšímu, co se kdy v televizní tvorbě objevilo a přese všechnu emocionální nálož se vyhýbá kýčovitosti.