Kobitch

Doslova a do písmene se rozplývám nad čarokrásným vizuálem, nádhernou hudbou, dojemnou hlavní linkou a několika scénami, které mi vyrazily dech a vehnaly slzy do očí. Už jen úvodní seskok do města ze skalního příbytku za zvuků několika smyčců byl pro mě emotivnější než valná většina klasických filmů, které se o totéž snaží a zřídkakdy se jim to podaří. Snímek portugalského všeuměla João Gonzaleze, který jej napsal, nakrelil a složil k němu hudbu, patří na imaginární piedestal krátkých filmů, u kterých se povedlo na jedničku skloubit formu, obsah i sdělení. Film, jakkoliv je krátký, dokáže v omezené stopáži rozvrhnout nejen malé rodinné drama, ale i mnohem větší a komplexnější problémy přesahující samotného člověka a několik dalších menších témat. Nejenže se snímek pod jejích rozmanitostí nerozpadne, on z ní dokonale těží a dává divákovi podněty k zamyšlení, jak vlastně funguje svět kolem nás a jakou úlohu bychom v něm měli hrát. A že pravidelná malá drobnost může mít mnohem větší dopad, než si myslíme. Každá scéna, každý čmrkanec tu má jasný důvod a zpočátku možná zvláštně zvolená barevná paleta se ke konci ukáže jako prostředek k emocím, které skrz barvy proplují pod kůži lépe, než by to dokázala slova. Vyzdvihnout musím nejen hudbu (dostupná na Spotify), ale i ozvučení. Ševelení větru, praskání lan i ordinérní věci zní prostě nádherně. Pokud se dá do krátkého animovaného filmu zamilovat, pak jsem zamilovaný až po uši. [Oscary 2022]