LoneGunman

Velmi příjemné překvapení! Jednak se mi líbí námět, který pracuje s přece jen méně známou kapitolou naší historie, jakou přítomnost řeckých emigrantů je, jednak jsem si užil i zpracování tohoto tématu v podobě příjemně jemné komedie. Na velkém plátně by to pochopitelně neobstálo ale mezi televizními filmy poslední doby jde o jeden z nejlepších počinů. Velmi příjemně strávený čas u televize! Díky České televizi a jen tak dál!

Původní film mě nikdy moc neoslovil, rozhodně jsem nepatřil do skupiny jeho nadšených fanoušků, kteří nadšení z něj projevovali častým používáním hlášek typu "Vydrž, Prťka, vydrž" a následnými salvami smíchu. Je proto vlastně asi logické, že ve chvíli, kdy tito lidé druhý díl okamžitě po shlédnutí zatratili a poslali do pekel, mě docela zaujal. Není mi zcela jasné, co od pokračování příznivci prvního dílu vlastně očekávali. Další scény s chlastem v kotelně? Nebo snad další neumělé pubertální pokusy o sbalení třídní krásky? Ne, ten film je o tom, o čem je 90% třídních srazů po 25ti letech - navenek se bávalí spolužáci tváři jak jsou strašně rádi a jak je vidět ex-spolužáky ta nejlepší věc na světe, ve skutečnosti ale rychle zjistí, že s naprostou většinou z nich si nemá absolutně co říct. A právě tuhle křečovitou atmosféru film vystihl velmi dobře. Otázka zní, proč na to koukat... Ale jako slušný průměr to ocenit musím.

Ani zájemce o období Druhé světové války jako já není schopen sledovat všechny dokumenty, které nám televize nabízí. Televizní dokumenty mají navíc kolísavou kvalitu a mnohdy se jedná o horkou jehlou šitá dílka, která nepřinášejí absolutně nic nového a pouze znovu omýlají notoricky známá fakta a jejichž sledováním člověk pouze ztrácí čas, který by mohl strávit mnohem plodněji - např. četbou dobré literatury faktu. Čas od času se ale zjeví dokument, který přináší opravdu vysokou přidanou hodnotu. "The War" je jedním z nich. Tenhle skrytý klenot jsem objevil v nabídce Netflixu víceméně náhodou a když jsem si pouštěl první epizodu, neměl jsem tušení co očekávat.Teď už vím, že jsem objevil jeden z nejlepších, ne-li ten úplně nejlepší, filmový dokument zabývající se účastí Spojených států ve Druhé světové válce. Mezi průvodci seriálem jsou i taková jména jako Tom Hanks nebo Samuel L. Jackson a již tento fakt dává tušit, že nepůjde o dokument, který míří maximálně na desetikorunová DVD nebo dopolední vysílací časy. Ani Hanks s Jacksonem ale sami o sobě válečnému dokumentu přidanou hodnotu nevytvoří, ta leží někde úplně jinde. V sedmi cca dvouhodinových epizodách je zde popisována cesta, kterou museli Spojené státy a jejich obyvatelé urazit od chvíle, kdy prezident Roosevelt oznámil v rádiu japonský útok na Pearl Harbor ke svržení atomových bomb a následné japonské kapitulaci. Na rozdíl od jiných dokumentů se nezabývá pouze suchým popisem bojových operací ale dává prostor lidem, kteří tu dobu skutečně prožili. Obyvatelé čtyř různých amerických měst nám vypráví o tom, jak válka zasáhla do jejich životů a navždycky je změnila. Jsou mezi nimi samozřejmě veteráni (jedním z nich je i mariňák Sid Phillips známý z Pacifiku od HBO) všech zbraní ale také další lidé - jejich sestry, mladší sourozenci... Dokument je dokonalou poctou generaci, kteoru Američané označují jako "The Greatest generation". Nečiní to ale obvyklým laciným způsobem, který spočívá v tom, že se mluví pouze o heroických činech, kterých vojáci na bojištích dosáhli a vyhýbá se kontroverzím. Naopak, dokument se nebojí mluvit o tématech jako je rasová segregace, nucená internace amerických občanů japonského původu, chyby amerických velitelů nebo fakt, že za týden bombardování Hamburgu zahynulo víc lidí než během šesti měsíců německého Blitzu. A nejen, že tématech mluví průvodci seriálem, mluví o nich i ti, kterých se daná témata osobně dotýkala. Ve kterém jiném dokumentu vám svůj pohled na válku představí černošská dělnice nebo univerzitní student, který měl tu smůlu, že měl japonské rodiče? Díky jejich výpovědím získává dokument neskutečnou sílu a představuje opravdu jedinečné dílo. Způsob, jakým je zpracován ale není protiamerický nebo protiválečný jak by mohlo z předcházejícího odstavce plynout. Nikdo nezpochybňuje, že Američané bojovali spravedlivou válku na správné straně, jen prostě odmítá vytvářet jakýsi mytologický obraz Druhé světové války a místo toho chce tuto dobu ukázat takovou, jaká skutečně byla. I pro český přístup k moderní historii by tak mohl být velkou inspirací... O Druhou světovou válku se zajímám již dlouhé roky. Pro mnoho lidí znamená zájem o WWII to, že studují zda levý pás toho kterého tanku podkluzoval o 2.45% víc než pravý. Mě však vždycky mnohem více zajímali lidé: jak válku prožívali, co cítili, jak změnila jejich životy... Z tohoto pohledu je "The War" opravdu výjimečným dokumentem!

Já se špatným hodnocením opravdu hodně šetřím, vím, že každý film stál hodně úsilí a tvůrci do něj vložili spoustu práce. Pokaždé se snažím hledat to pozitivní. Tentokrát ale nemůžu jít přes dvě hvězdy, na prstech jedné ruky bych spočítal případy, kdy jsem byl z nějakého filmu takhle zklamaný. Technicky je sice film výborný, ale jinak... Ten příběh má v sobě silných dějových linek na deset celovečerních filmů. Tak proč se jich vždycky jen letmo dotkne a hned od nich dává ruce pryč? Všechno je strašně povrchní, kádná z těch potenciálně silných dějových linií dostane jen chvilku prostoru a pak je - bez jakéhokoliv rozuzlení či ukončení - nahrazena jinou. No a pak je tu ten podraz - marketing filmu byl zcela cíleně založený na tvrzení, že existuje propojení mezi Pelíšky a Zahradnictvím. Je to lež jako věž. Jakto, že je z Krause Rohn? Kde je "bratr, který létal v Anglii"? Kde byli v Pelíšcích další bratři odbojáři? Nejde o to, že tvůrci nenatočili skutečný prequel, jde o to, že tu představu schválně vypustili, podporovali a sprostě využili k tomu, aby do kina nalákali víc lidí.

Komentář u díla jako je tohle nemá moc cenu. Co byste kdo chtěl víc, než výpovědi samotných astronautů? Kdo jiný už by nám o tom měl vyprávět? Pro každého zájemce o kosmonautiku naprostá povinnost. Navíc je to to nejlepší motivační video, které může existovat. Pustit každému, kdo tvrdí, že něco nejde, je to moc těžké, moc riskantní... Bohužel, přesně taková je dnešní doba. Proto volám: jen víc takových dokumentů, třeba nás probudí a opět inspirují k něčemu podobně velkému a úžasnému.

Zatímco protěžovaná Nemocnice na kraji města si vydobyla, mně zcela nepochopitelně, status kultu, Sanitka se vždycky krčila v jejím stínu. Můj pohled na tyhle dva seriály je ale úplně opačný. Sanitka měla na rozdíl od Nemocnice takovou depresivní (v kladném slova slyslu) atmosféru. Od seriálu z nemocničního prostředí tu tíživou, dusivou atmosféru očekávám. Nemocnice mi ale nic takového nenabídla. Oproti tomu v Sanitce bylo takových momentů poměrně dost. Ze scény se sanitkami spěchajícími k letecké havárii běhal mráz po zádech. Jediný velký problém jsem měl s tím, jak tvůrci zacházeli s postavou válečného veterána v podání Petra Kostky, to šlo myslím i nad rámec doby, ve které seriál vznikl. Kromě toho se na Sanitku vždycky rád podívám.

Přesně ten typ seriálu, kvůli kterému se děti chtějí stát vědci. Neil deGrass Tyson neudělal Carlu Saganovi ostudu a důstojně navázal na jeho legendární dílo. Skvělé, fascinující, obohacující. Skoro bych chtěl říct, že jestli s vámi tenhle seriál nic neudělá, je s vámi něco špatně.

Kdysi dávno, za svých mladých let, jsem býval Trekkie se vším co k tomu patří. Stárnutí zrádné a taky fakt, že po skončení Enterprise se Star Trek odmlčel způsobily, že na knihy a další moje Star Trek propriety začal sedat prach a po nějakém čase putovaly zčásti na aukční servery, zčásti na půdu. Znovuzrození v podobě nových filmů jsem sledoval již jen zpovzdálí, s jistou nostalgií ale přesto téměř nezaujatě, jako hokejista, který se po letech kdy hokej vůbec nesledoval, vrací na stadion aby se podíval na zápas. Přiznával jsem (a přiznávám) filmům jejich kvalitu ale pro mě to prostě už není Star Trek. Už dávno jsem se smířil s faktem, že Star Trek jsem zanechal k krajině svého mládí. Pak se ale stalo něco, co bych ani ve snu nečekal. Nejprve jsem s překvapením zjistil, že za necelý měsíc bude mít premiéru nový seriál - Discovery. Mozek mi sice velel mávnout nad tím rukou, ale někde uvnitř začal plápolat starý plamínek a srdce mě donutilo pustit si trailer. Líbil se mi. A stalo se ještě něco, v postranní liště YouTube jsem zahlédl něco, co mě také zaujalo. Jakýsi dvacetiminutový film s názvem Prelude to Axanar, prý je to taky Star Trek a prý bude uvádět nějaký další film... Mé další kliky vedly sem na ČSFD. Cože!?! 87%? Pro krátký fandovský film? To není možné! To jistě hodnotila ta nová generace, odkojená spektakulárními akčními scénami z nových filmů, která jistě ani neví co je to Tribble nebo co se stalo na Farpointu a vůbec... já se vždycky u filmů držel kánonu, nějaké fanovské filmy a ještě k tomu nové... dejte mi s tím pokoj. To už se ale plamínek uvnitř docela slušně rozhořel a já si ten film pustil. Teď již skončil a já sedím jako opařený - to je Star Trek! Opravdový, se vším všudy. I s tím kouzlem, které nejde popsat a o kterém jsem si myslel, že ho již nikdy nepocítím! Tenhle film způsobil víc, než jen to, že jsem se 20 minut královsky bavil... Po jeho shlédnutí totiž křičím: "Beam me up Scotty, I´m back!"

Jeden z nejpodhodnocenějších vzdělávacích pořadů vůbec, který si v ničem nezadá s legendárními "Okny" ale který přesto prošel na přelomu tisíciletí televizním programem prakticky bez povšimnutí. Doba se bohužel změnila a poptávka po podobných pořadech mezi mladou generací je nižší než v 80tých letech ke škodě její i všech generací ostatních. Z málokterého pořadu přímo tryská takové nadšení a zápal pro věc jako z děl pana Grygara. Kdo se podíval, byl okouzlen. Kdo se nepodíval, prohloupil.

Jiří Grygar a jeho "Okna" mě v dětství inspirovaly k tomu abych se vydal studovat přírodní vědy a také u nich zůstat. Za to co dnes dělám vděčím z velké části panu Grygarovi. Dokonalá legenda. Vzhledem k pokroku v oboru je samozřejmě diskutabilní jak by dnes působila na někoho, kdo pořad nikdy neviděl ale pro nás pamětníky se jedná o něco víc, než jen obyčejný dokument. Kdyby šlo dát z pěti hvězd šest, neváhal bych...