SirCrix

Cesta Belly za poznáním světa je především cestou za poznáním sama sebe, nezřídka skrze vývoj své sexuality, a vnímání svých (nejen) sexuálních partnerů.  Emma Stone je v roli dítěte v dospělém těle až hypnoticky neodolatelná, ať už se hýbe, mluví, či s dětskou nevinností porušuje veškeré společenské konvence. Velký palec nahoru zaslouží i Mark Ruffalo. Jako narcistický egoistický ubožák Duncan Wedderburn vystupuje ze všech svých hereckých škatulek, a dokáže být opovrženihodný i zábavný zároveň. Třešničkou na dortu je pak herecký matador William Dafoe s volnou variací na Dr. Frankensteina. Vedle scénáře a hereckých výkonů upoutá úžasná viktoriánsko-futuristická výprava, netradiční způsoby jejího snímání (rybí oko), a hyperaktivní hudební kompozice. Za mě se sice mohlo trochu víc stříhat, protože ale fandím originálním příběhům a odvážným tvůrčím vizím, tu pátou hvězdu Chudáčkům bez jakýchkoli výčitek vysolím.

Pointa, která vysvětlovala sled oněh záhadných okolností byla originální a zajímavá, cesta k ní už tolik ne. Celý film působil až moc intelektuálně a suše. Oscarově dramatické herectví mi přišlo u tak jednoduše načtrtnutých charakterů mírně iritující. Budování napětí moc nefunugje, spíše se nervózně pešlapuje na místě. Pár akčních scén působí v kontextu dlouhé stopáže jako kapky v moři, a nezvládnuté CGI mu ubírá na věrohodnosti.  Na jedno podívání mě zvědavost a známé tváře u obrazovky urdžely bez problému, opáčko si s nimi už ale nedám.

Čekal jsem satiru na téma morálních hodnot zbohatlíků, místo toho jsem dostal multivesmír více či méně psychicky nemocných jedinců, ve kterém ovšem chybí jakákoli protiváha. Přesah na základě kontrastů se nekoná, namísto toho začíná hra o to, který z oněch vychýlených jedinců je největší svině. Dělá to sice s pomocí pěkných obrázků, co do hloubky je ale příběh plytký, a ne moc dobře promyšlený, i když se vás bude moc a moc snažit přesvědčit o opaku.  Několik provokativních scén, nápadité využití symboliky, herci jedoucí na maximum, ani dechberoucí audiovizuál vám možná připraví nevšední zážitek na jeden večer, potenciál klasiky ale kvůli vyprázdněnosti děje film nenaplnil.

Marvel se ve své fázi 5 potácí od desíti k pěti. Celý pečlivě stavěný domeček z karet se bortí s tím, jak odcházejí jeho hlavní pilíře. Místo budování dalších pater se už jen lepí díry, a nutno dodat, že jednu z největších se podařilo zalátat třetími Strážci. I těm už ale dochází dech. Ač mě konec pořád ještě dostal, celý předchozí děj, kde se skákalo mezi CGI planetou, opravdu odpudivou CGI vesmírnou lodí a CGI flashbacky pro vymáčknutí nějakých těch CGI emocí mě prostě nebavil. Celý film tak stojí na bedrech stále sympatických hrdinů. A i když jejich vtipkování neunguje tak, jako v jedničce, jsou prakticky jediným důvodem, proč dát filmu šanci. Pro dobro Marvelu doufám, že se nevrhne do sequelu bez plné původní sestavy.

Když se ve světě plném okázalosti (mainstreamová hollywoodská produkce), či povrchnosti (sociální média) připomene, že potřebujeme ony záchranáře, hasiče, lékaře, no prostě všechny ty neobyčejné jedince, kteří zasvěcují svůj život dělání "zázraků" pro ostatní, vždycky mě to svým způsobem dojme. Když se pak jeden z takových zázraků dostane do světla kamer, dokáže to s člověkem zarezonovat víc, než tucet zachráněných multivesmírů. O to víc, vezme-li si jej na starost schopný režisér, a herci s perfektním civilním projevem. Klobouk dolů před všemi, kteří se podíleli na záchraně chlapců a trenéra, i před filmaři za tento neskutečně napínavý snímek o opravdové lidské statečnosti, který nemá po celé dvě a půl hodiny hluchého místa.

Sergio Leone je jeden z mála režisérů, který vám dokáže naservírovat dokonalost při jakékoli stopáži. Příběh, herci, kamera, napětí a nad tím vším, úchvaný Ennio Morricone. Všechno do sebe dokonale zapadá, a když se titulní trojice staví do trojúhelníkové formace pro boj na život a na smrt, zažijete přímo extatický mix výše zmíněných ingrediencí. Jedna z největších klasik žánru a naprostá povinnost pro každého filmového fanouška.

Znáte ten pocit, když pořád dokola vaříte to samé jídlo, a ono se zničeho nic nepovede? Přitom jste použili ty samé potraviny, a postupy znáte jako svoje boty. To nic. To nám jen Wes Anderson uvařil Asteroid City. Opět pastelové barvy, opět podivně hyperaktivní postavy, které s vámi skrze plátno navazují kontakt tu slovem, tu pohledem. Ovšem tentokrát v nezajímavém příběhu, navíc poměrně otravně převyprávěném. Originalita se mění v rutinu, forma vítězí nad obsahem, a divák si přeje, ať už se příště vaří z jiných ingrediencí.

Nečekejte klasické hrdiny, svižné tempo, eye-candy momenty, ani chytlavé hudební motivy. Forma je po celou dlouhou (avšak ospraveditelnou) stopáž k divákovi naschvál nepřívětivá, aby umocnila celkový pocit z děsivých postav a otřesného děje. Cestou z kina jsem přemýšlel nad šedivou realitou světa, a adoroval Martyho, jak mi ji umožnil prožít.