Tristaver

Kvalitu Čelistí ani omylem nečekejte. Mělčiny naštěstí hrají na trochu jinou strunu, a nakonec z toho díky tomu vyšly ještě docela dobře. Scénář je sice příšerně plochý (na rozdíl od hrdinčina hrudníku) a některé prostřihy přímo tragické, ale to zdatně kompenzuje vizuální stránka filmu. Krásná herečka, nádherné prostředí, výborná práce s kamerou. Díky tomu film udrží divákovu pozornost. K tomu se mi hodně líbilo i použití "infografiky" v případě záběrů s hodinkami a mobilem - velmi hi-tech, a zároveň takříkajíc přirozeně zahrnuté do do celkové podoby díla. Blake to uhrála skvěle, byť některé emoce v prvních scénách na útesu vypadají vcelku dost hrané, nicméně nejde o film s oscarovými ambicemi. Znovu už se na to asi nepodívám, ale jako popcornová zábava se film na jedno zhlédnutí dá doporučit.

Ve chvíli, kdy přistoupíte na scénáristovu hru na téma "scénář je úplně zamotaný, což je ale dobře, protože příběh a agentský život taky", film přestane nudit, a stane se naopak zajímavou špionskou adaptací. A pokud by nestačil příběh samotný, tvůrci mají připravenou 9 minut (!) trvající akční scénu bez jediného střihu. K tomu skvělé herecké výkony a obecně šikovně natočené akční momenty. Velmi příjemný filmový zážitek.

(Ne)příjemně depresívní až za roh. Určitě jeden z nejlepších psychothrillerů, které jsem v poslední době viděl. Je vidět, že Derrickson umí, a docela mě nalákal na svoji další tvorbu. Bana s Ramírezem oba skvělí, a s ohledem na to, že jsem se víceméně dvě hodiny v kuse bál, bych klidně dal pětihvězdu. Dojem mi ale pokazilo až přehnané nadpřirozeno s výrazně ujetým závěrem (který byl nejen zbytečně nadpřirozený, ale taky skoro nevygradovaný).

Na můj vkus v několika místech trochu moc jednoduché a naivní vyprávění v kombinaci s některými sotva uvěřitelnými prvky (psovod s velmi chladným přístupem ke svému psovi), ale celkově fajn oddechový a dojemný film. Je škoda, že celkový potenciál trochu zazdil úvodní příběh, který je bohužel natahovaný až hrůza. Jinak by to bylo za pět. Takhle můžu jen podotknout, že Hachiko je o třídu silnější zážitek.

Třebaže Metalliku hudebně zbožňuji (ačkoliv jen starou tvorbu, co si budeme povídat, se začátkem devadesátých let šla kapela do kopru), tohle mě skoro až urazilo. Vůbec nerozumím tomu nápadu spojit koncert s "příběhem" - beztak se většinu času díváte jen na samotnou kapelu na pódiu (což je asi dobře, protože dějová linka nestojí za nic). Zbývá tak jen ubohý koncert o celých jedenácti (!) písničkách. Palec nahoru za pár opravdu skvěle odehraných skladeb a práci s kamerou.

Že jsou pro Kinga hororové prvky jen instrumentem pro vytvoření kvalitních sociálních dramat a sond do problematiky lidskosti není žádnou novinkou. Proto je i Mlha "hororem" sui generis. Nejde tady o lekačky, ani vzhled příšer (popravdě, CGI a nakládání reálných herců s ním je tragické). Postava Marcie Gay Harden totiž už od samého začátku dává tušit, co se asi bude dít. A mohlo by to být super. Nebýt výše zmíněného CGI, děravého scénáře a především naprosto průměrných hereckých výkonů. Paradoxně právě Marciina postava jako jediná "měla právo" na přehrávání. Ale herečka to zvládla naprosto bravurně. Z celého filmu jsem si tak nakonec užil jen naprosto geniální (ač bohužel chronicky profláklý) závěr.

Po sotva koukatelné sedmičce jsem od dalšího dílu nic moc nečekal, ale spojení mojí dlouhodobé guilty pleasure v podobě téhle série s mou milovanou Charlize mě do kina přece jen přitáhlo. A není čeho litovat! Hromada WTF momentů (hacknutí stovek aut najednou) je konečně aspoň trochu vyvážená spoustou skvělých scén, novými nápady (a nemyslím ponorku, nýbrž hlavní zápletku) a skvělým Stathamem. Jsem rád, že série nekončí. Pokud si zachová tuhle kvalitu, a ubyde WTF momentů, ať to Diesel táhne klidně přes patnáct dílů až do kosmu.

Až na závěrečných 30 minut solidně nabušené akce je to jen dlouhá, předlouhá road movie, které dost schází jakákoliv dynamika a nějaká vyloženě super-sympatická postava typu Han Solo. Hodně mi to připomíná sérii s Anakinem, přičemž v ní stejně jako tady zvítězila forma nad obsahem. Technicky je totiž Rogue One hodně vepředu, a to opět hlavně díky závěrečným scénám. Zkrátit o 30 minut, více přitlačit na pilu u Lunovy postavy (která měla nejvyšší potenciál) a bylo by to za čtyři. Proč ne za pět? Protože bez mistra Johna Williamse prostě plnohodnotné SW nenatočíte.

Metallica samozřejmě je srdeční záležitostí, což ale neznamená, že je bezmezně nutné ji slepě milovat. A přesně to se dělá dost špatně po zhlédnutí tohoto (bezpochyby skvělého) dokumentu. V této sondě, která jde kapele často až na dřeň, totiž člověk zjistí, že Metallica může být jednou z největších kapel všech dob, ale to neznamená, že uvnitř je vše růžové a květinkové. Ono to taky jde dost obtížně, když dva kohouti na jednom smetišti jsou moc. Lars je exbicionistický egoista, který udělá cokoliv pro slávu (ale zároveň mu jde hodně o dobro kapely) a Hetfield je přecitlivělý idiot, který si všechno bere neskutečně osobně, a s Larsem nesouhlasí vůbec v ničem. K tomu Hammett, kterého to nebaví poslouchat, a šel by si radši brnkat na kytaru. Nemít film tak šíleně přepálenou stopáž (dvě hodiny by bohatě stačily), je to za pět. Alespoň že to kompenzují některé velmi silné momenty - závěr na jevišti, hádky mezi Larsem a Hetfieldem, přijímání Trujilla do kapely (ten člověk je bůh!), a především pak rozhovory s Newstedem a Mustainem. Jason, dost možná nejnormálnější člen kapely, bohužel nejvíc odskákal Hetfieldovu zaslepenost vlastním úspěchem. V prostoru jemu daném je skoro nemožné s ním necítit. Rozhovor Larse s Mustainem je pak ještě drsnější. Sice Mustaina nemusím, Megadeth mi úplně nesedí, ale fakt je, že v tomhle případě mi ho opravdu bylo hodně líto. // Po zhlédnutí se nemůžu rozhodnout, jestli u mě Metallica stoupla nebo klesla. Vážně ne.

Clerks na 6 minut. Randal je svině.