?otazník

Nejdříve bych asi měla říct, že poměrně hodně nemám ráda Craiga, ale i přes to, jsem byla na film zvědavá. Už jen pro porovnání se Švédsku verzí. Většinou mě dost irituje vědomí, že Američané prostě musí přetočit každý jen trochu povedený ne-hollywoodský film. Ale v tomto případě si nejsem zcela jistá ani úspěchem Švédů, kteří se ne zcela striktně drželi předlohy což mělo za následek občasný, asi hodinu a půl dlouhý chaos. Naopak v Hollywoodu se pokusili do filmu vměstnat celý příběh. Samozřejmě ani v tomto případě nejde o věrnou kopii a kde co bylo jinak nebo alespoň jindy, ale to by jistě trpělivý divák odpustil. Spíš mi však přišlo, že v půlce filmařům došel dech a po zdařilé první polovině film ztrácí tempo o napětí nelze ani mluvit. Scéna které jsem se upřímně bála skončila dřív než začala a vlastně ani nebylo vysvětleno co se tam celé ty roky dělo. Nebo mi to ušlo? A teď už jen v rychlosti, hlavním želízkem, kvůli kterému dávám přednost zámořskému zpracování je Rooney Mara coby Lisbeth. Nemohu souhlasit s většinou, která preferuje Noomi Rapace. Hrála jistě dobře, ale nebyla to Lisbeth, tou je pro mě Rooney.

Musím říct, po dlouhé době se tu pro mě objevil krásný příběh, který byl velice vkusně převeden na filmové plátno. Možná bych měla výtky k prvním dvaceti minutám, kdy jsem přemýšlela, jestli přeci jenom nemám vypnout televizi a sáhnout po knížce, a posledních pět minut bylo těžce amerických. Ale jinak na mě dýchalo kouzlo Londýna, kde se sny přes noc neplní a za každý kousíček svého štěstí musíte vypotit nějaký ten litřík krve. Herci hráli skvěle a i maskéři, především na hlavním hrdinovi, odvedli výbornou práci. Věřila jsem mu každý další rok a vypitou skleničku whisky, či co to vlastně pil. A jediné co teď zývá mě, je prohledat knihkupectví, sehnat knižní předlohu a celý příběh si vychutnat ještě jednou.

Film natočený podle skutečné události odkrývající osudy dětí, které byly odsunuty z rodné Anglie do koloniální Austrálie. Hlavní představitelka Emily Watson jenž hraje sociální pracovnici, která případ odkrývá se role zhostila vcelku slušně. Bohužel však nebylo v jejích silách příběh zachránit a to i přes to, že měl zajisté slibný potenciál. Místo toho aby příběh natočili jako civilní drama snažili se tvůrci hrát na city, což se jim moc nepovedlo. Celé to bylo tak nějak vynucené a po více jak hodině a půl jsem byla ráda, že je konec.

Na jedné straně stojí Lois a Doug jejichž uhnívající manželství je poznamenáno smrtí jediné dcery. Doug by se možná s tragédií dokázal vyrovnat, bohužel jeho žena se natolik uzavřela jak do sebe, tak i do jejich domu z kterého se pomalu stává vězení pro oba. Na druhé straně žije v New Orleans šestnáctiletá striptérka, která se protlouká světem sama bez pomoci. Když Doug odjíždí na služební cestu právě do Orleans, jejich životy se náhle protnou. On v ní vidí svoji mrtvou dceru o kterou by se tuze rád staral. O na v něm tajemného zákazníka, který od ní nechce žádné služby. Když spolu začnou žít, nečekaně za nimi přijede i Lois a začnou tvořit netradiční rodinu po které všichni tak touží. Jenže Dívka není jejich mrtvou dcerou a oni nejsou jejími rodiči. Jsou pouze lidmi jejichž cesty se na chvíli spojily, možná jim zachránily životy, ale musely se zase rozdělit a jít dál. Možná vám teď připadá, že je film plný bezduchých emocí, které tlačí na pilu a vy po čas sledování budete muset ždímat mokrý kapesník. Opak je pravdou. Ačkoliv tu o emoce není nouze, mají úlohu prostého konstatování. Nečekají lítost ani slzy, pouze posunují příběh dál. Máte-li tedy náladu na příběh, který vás přikotví k sedačce, na příběh kde herecké výkony jsou vyrovnané a všechno šlape jako na drátcích, mohu pouze vřele doporučit. Film by měl splnit vaše očekávání.

Film to není nijak náročný, ale vcelku dobře se na něj kouká. Hlavní hrdina, mladý spisovatel prožívá tvůrčí i životní krizi, a tak se rozhodne navštívit umírající babičku, aby s ní strávil poslední chvíle. A protože jsme v Americe, hned naproti bydlí krásná Meg Ryan. Nemilovaná matka a manželka v domácnosti, která právě zjišťuje, že je vážně nemocná. Mezi protagonisty to jiskří, sem tam padne i nějaký polibek, ale nečekejme vášeň. Film mi připadal tak nějak sterilní. Ovšem vcelku bez problémů běžel a čas se při něm nevlekl. Koho bych vyzdvihla je Kristen Stewart, o které jsme si dlouho myslela, že ji nijak zvlášť nemusím, ale která mě každým filmem stále víc překvapuje. Rozhodně jsem jí její roli věřila více jak Meg Ryan.

Nejprve se mi pod ruky dostala útlá knížečka. Na titulní straně mě lákala Eiffelovka a já se těšila jak se opět ponořím mezi bulváry Paříže. Za dva dny nebyl co řešit a já měla dočteno. Pobavena a nažhavena na film, který byl podle knížky natočen. Nejprve bych asi měla říct,o čem že ti Snílci vlastně jsou. Příběh se odehrává v roce 1968 v Paříži během jarní revoluce, která však už dávno upadla do zapomnění. Hlavními hrdiny jsou dvojčata Izabela, Theo a mladý Američan Metthew. Dvojčata potkala Mettheuwa v Pařížském kině Cinnématheque, které navštěvovali s náruživostí, kterou si jen u mladého člověka umíte představit. Dějinám nemůžete zabránit aby se zastavily, za to můžete zastavit promítání v kině. Tak se i stalo a Cinnématheque bylo zavřeno. Tato událost se stala spouštěcím mechanismem a Paříž začíná ochromovat revoluce. Pro naše hrdiny však začíná zcela jiné dobrodružství. Isa s Theem pozvou Metta aby u nich bydlel po dobu nepřítomnosti jejich rodičů. Mettheuw, který se zmítá v nejistotě tohoto přátelství se rozhoduje mezi dvěma chybami. Zůstat v špinavém hotelu, nebo jít bydlet k přátelům, kteří ho sice mají rádi, ale současně si z něj dělají hračku na hraní. Musí si vybrat, která ta chyba je správná, které nebude litovat. Nakonec se rozhodne, přeci jenom bydlet s přáteli. V obrovském bytě propleteném labyrintem chodem hrají filmové kvizy. Nejprve o drobné fanty, posléze i úkoly. Jednoho večera se však sázky zvýší a z jejich nevinné hry se stává můstek, který je přivede do nového světa. Do světa, kde láska a erotika jdou ruku v ruce. Poznávají svá těla a své touhy. Překračují veškeré hranice a zdi bytu se stávají jejich soukromým světem. Do reality je nakonec musí dovést až dlažební kostka, která proletí oknem. Na jak dlouho usnuli? A co se děje v ulicích města lásky? Aby získali odpovědi, musí vyjít na ulici.

Skutečný příběh jedné osoby nebo mnohých z nás? Na začátku se seznamujeme s mladou nadějnou spisovatelkou, která se vydává vstříc své nové budoucnosti. Po životě stráveném s milující, ale možná trochu svazující matkou na ni čeká svět plný naděje, očekávání, ale také volnosti, alkoholu a drog. S prvními úspěchy přichází i první překážky. Tvořivost mizí a objevují se démoni, s kterými není radno si zahrávat. Není to horor, takže nečekejte duchy a příšery. Čekejte pouze zpověď mladého člověka na pokraji svých sil. Čtyři hvězdičky jsou jistě zasloužené. Christina Ricci dokazuje že je tou pravou Lizzie, díky níž ani nevnímáte ostatní postavy, protože na nich vlastně vůbec nezáleží. Ve filmu i v životě, pokud vás bolí duše, hlavní postavou jste vy, ne vaše okolí.

Černá laguna je elitní internátní školou ve které se rozvíjí příběh pěti studentů, členů profesorského sboru a několika zaměstnanců školy. Všechno začíná příchodem Marcose a jeho sestry Pauly do školy, která se po smrti rodičů stává jejich novým domovem. Nic netušíc nastupují do nového semestru, hledají si přátele a snaží se vyrovnat s novou situací. Marcus potkává pětici studentů, s kterými se, po zmizení jednoho z profesorů, rozhodne přijít pravdě na kloub. A jaké že to pravdě? V podzemí, pod budovou internátu se nachází labyrint chodeb s neznámými místnostmi, které skrývají tajemství, která měla být navždy ukryta. V honbě za pravdou jim jde o život, kdy nemohou nikomu věřit a jsou odkázáni pouze na sebe a indicie od ztraceného profesora. Seriál jsem zatím viděla zhruba do poloviny třetí série a velice příjemně mne překvapil. Příběh se ubírá svižným tempem, které postupně odhaluje pravdu a nechává nás v napětí. Jediné co bych mohla vytknout, je zvláštní ukončení první série, kdy jsme se vůbec nic nedozvěděli a trpělivě museli čekat na pokračování. Ještěže to mám pučené od kamarádky na DVD.

Nejsem moc velký příznivce Monici Bellucci, za to Sophie Merceau mne již před nějakým časem okouzlila. V první chvíli jsem váhala jestli je právě tento film, tím pravým na sobotní odpoledne. Nakonec se ukázalo že ano. Po velice rychlém rozjezdu si snaží, ne příliš úspěšně, si udržet tempo. Od samého počátku mi přišlo, jakoby filmaři zapomněli na osnovu, či stavbu. Prostě se vrhy po hlavě do příběhu, ke kterému ovšem nedali žádný úvod. V tomto duchu film pokračuje celou domu a nezachrání o ani vcelku zdařilá proměna ze Sophie v Monicu. A proč tedy mi přišlo že je to vhodný film na sobotní odpoledne? Inu, odpověď je snadná. Ke konci jsem dřímala spokojeným spánkem a poslední scény si jednoduše přetočila. dvě hvězdičky, každá za jednu z děvčat.

Tak tento film mi vyrazil dech. U nás sem vůbec jeho existenci nezaznamenala do té doby, dokud ho nedali jen tak v televizi. Mám ráda tato civilní dramata, která si na ni nehrají a přitom k vám promlouvají. Je to nenásilné, ale přitom na to již nikdy nezapomenete. Zoufalství matky a namyšlenost společnosti, která vidí svět černobíle je právě tím, co dělá tento film filmem s velkým F. Kristin Scott Thomas hraje bravurně, její kolegové stojí v těsné blízkosti za ní a já se neubráním pěti hvězdičkám.