DJ_bart

"Fear is the mind killer." ____________ Jestliže Star Wars: Empire Strikes Back bylo největším sci-fi pro 20. století, tak druhá DUNA je zcela beze srandy největším sci-fi tohoto století, a stejně tak novodobou vědecko-fantastickou verzí příběhu o Mojžíšovi. Stejně přelomový, a stejně tak velkolepý.... Protože zatímco první část byla skvělým psychedelicko-halucinogenním prologem k druhé kapitole – zabývající se mocenskými intrikami na pozadí ideologicko-politických machinací o ovládnutí planety Arakkis – samotná druhá kapitola je epickým osudovým příběhem o revoluci, pomstě a naději. Druhá DUNA je tak ve všech ohledech velkolepější, napínavější, daleko víc audiovizuálně imerzivní a celkově vzato kvalitnější [a to už je co říct, vzhledem k tomu, že první část bylo hotový zjevení nejen v rámci sci-fi žánru]. Spojuje totiž tolik témat, motivů, mytologických meta-konceptů a postav [Austin Butler jako psychopatický Feyd-Rautha ftw!], že je skoro až nepochopitepný, jak se tohle všechno režisérovi Denisi Villeneuvovi nerozpadlo pod rukama jak hrad z písku.... Druhá filmová DUNA je totiž zcela beze srandy nejepičtějším příběhem o pomstě od dob Hamleta, a zároveň i největší love-story od dob Romea a Julie. Snímek svým vizuálním vyprávěním, formálním jazykem, opulentní výpravou a megalomanskou stylizací zároveň staví na původní tvůrčí vizi psychedelického mága Alejandra Jodorowskyho – jehož nenaplněná kreativní vize [viz. dokument Jodorowsky's Dune anebo komiks KASTA METABARONŮ] ovlivnila filmový sci-fi žánr jako takový a jako máloco podobného. Nejsilnější a nejkomplexnější je však druhá DUNA v těch nejvíc minimalistických, subtilních momentech a drobných detailech a nuancích, díky nimž ono vizuální vyprávění ještě víc vyniká a dokáže říct víc než tisíci slovy potažmo monology či dialogy.... to vše a nejen to dělá z DUNE: PART II takřka tříhodinový audiovizuální transcendentální opus, který fakt nemá nejen v rámci sci-fi žanru, ale i v rámci hollywoodských blockbusterů, sebemenší obdoby. Co dodat? Nadčasovej meta-fyzickej kolektivní zážitek jaxviňa at its finest, dokonalý cinefilní koření a filmová událost týhle generace; beze srandy.... no nic, já se jdu teď zhulit a vajbovat na Pink Flody. 10 červíků z 10

"Secrets on secrets. And the only thing I cared about was holding on to mine." ____________ Když už jsem si fakt myslel, že ani komiksové, ani televizní univerzum THE WALKING DEAD nám už prostě nemůže nabídnout nic kvalitního, tenhle velkolepej comeback Andrewa Lincolna aka Ricka Grimese mě přesvědčil o opaku.... TWD: THE ONES WHO LIVE totiž hned v první epizodě diváka vrhá do neskutečně intenzivního turbulentního emocionálního kolotoče – tedy pět let od doby, co Rick Grimes [ať už řečnicky nebo doslovně] zmizel do neznáma – a nechává ho vykoupat se v kaluži plný krve, potu a slz. Divák je tak svědkem toho, co všechno si musel náš starý známý vytrpět [nemluvě o Rickově temné minulosti, která měla výrazný dopad na jeho charakter], a skrze flashbacky osvětluje co všechno si museli naopak vytrpět jeho nejbližší. Do třetice všeho dobrýho je však divák i svědkem zcela nový kapitoly celý TWD franšízy, která doslova redefinuje vše co jsme doposud znali a přepisuje tak samotný pravidla hry.... Tvůrci se [stejně jako Rick Grimes] poučili ze svých chyb z minulosti [viz. episode insider], respektive chyb při psaní scénáře původního [a mnou neméně milovaného] TWD seriálu. Inu, i mistr tesař se někdy utne, říká se, jelikož tvůrci vložili do tohohle masivního projektu všechnu svoji snahu, a představují koncept zombie post-apokalypsy v podobě anti-utopické vize, kde je "blahobyt zbytku lidské civilizace / právo a pořádek" dáváno na první místo před vším ostatním, včetně lidskosti a svobody – což je nejenom prosím pěkně prapůvodní motiv celýho zombie subžánru jako takového a kulturního odkazu George Romera [samotného tatínka tohoto žánru], ale zároveň i stěžejní myšlenka původní komiksový předlohy od Roberta Kirkmana.... Ricka Grimese tak po celých 5 letech potkáváme jako zlomeného [a konečně bezrukého! ;) ] muže s post-traumatickým stresovým syndromem a dobrovolníka Občanské republikové armády, který nemá co ztratit, a jehož jediným životním posláním je [krom útěku na svobodu] boj proti hlavnímu smrtelnému živlu: nemrtvým. To vše je zároveň umocněno precizní filmařinou, která stírá pomyslnou hranici mezi čistě seriálovým a filmovým formátem... a já už nemám co bych dodal, protože už teď se nemůžu dočkat na další díly. Jen tak dál! 9,5 čpavku z 10.

emocionální touchdown.

ponaučení: nekuřte a nekraďte koblihy!

IT na tripu.

Nicolas Cage jakožto novodobý Freddy Krueger? Na papíře může tahle premisa znít dost originálně – přeci jen být středobodem pozornosti je pro všechny určitě nekomfortní pocit. Výsledná forma ale bohužel nenaplňuje očekávání, takže jde o dost "ospalou" společenskou satiru o rizicích popularity/kontroverze/senzacechtivosti/cancel culture/kolektivního (ne)vědomí a významu nočních můr a snů bez výrazný gradace, napětí, či pointy. Což je obrovská škoda.... A24 má na víc; promarněný potenciál :((

"I'm something of a romantic myself!" ____________ Šel jsem víceméně naslepo na nejnovější film mýho oblíbenýho režiséra Yorgose Lanthimose. A odešel jsem pln emocí a s názorem, že tu sice máme teprve únor, ale už tu máme film roku 2024 [zcela neironicky]. A zároveň nejprovokativnější, nejzvrácenější, nejbizarnější, nejmorbidnější, nejvíc cynický, nejdokonaleji vypointovaný, a celkově vzato nejlepší umělecký veledílo/filmový sociální experiment tohoto bláznivýho řeckýho tvůrce neméně bláznivých společenských tragikomedií [mnohdy právě řeckýho střihu], jmenovitě třeba geniálního Špičáku, Humra, Zabití posvátného jelena, a mnoho dalších.... POOR THINGS se totiž [stejně jako předchozí dílka Yorgose Lanthimose] zabývá otázkami sexuality vs. promiskuity, empatie/lidskosti vs. sobectví/bezohlednosti, sociálních nerovností, rebelie vůči autoritám, a rozporu mezi konzervatismem vs. progresivismem, pesimismem/realismem vs. optimismem/idealismem, nebo odvěkého boje mezi vědou/fakty vs. emocemi/lží, respektive objektivity vs. subjektivity.... Příběh jako takový vypráví o životních osudech emočně labilní holky Belly [kdo tuhle psychickou sračku má moc dobře pochopí], která se až anarchisticky bouří proti společenským konvencím, objevuje svět a život kolem, a pomalu ale jistě se učí jeho radostem i strastem, a uvědomuje si, jak to ve světě [který předtím neznala] vlastně doopravdy chodí [pomyslný pomrkávání na Forresta Gumpa určitě nejde přehlídnout :))] – díky čemuž všechny tématický i narativní roviny v podobě disstracku na kapitalismus, hierarchii, byrokracii, xenofobii, anti-feminismus a mnohem víc funguje na výbornou jako v málokterý společensko-politicko-kritický alegorii – a to ať už příběhově, formálně, tak i stylisticky. Yorgos pod svojí pečlivou režijní taktovkou vede herce nehorázně démonicky, instinktivně a živelně, díky čemuž herecký tandem Emma Stone - Mark Ruffalo - Willem Dafoe funguje na výbornou jako v žádným jiným filmu, kde se tenhle trojlístek dohromady objevil [takže jestli Emma Stone nezíská po tomhle životním výkonu Oscara, okamžitě zakládám petici haha].... Pro lidi co nemaj MOZEK [kdo viděl tak pochopí] tak půjde o lacinou levičáckou [možná skoro až komošskou] emancipační agitku. Pro lidi co mozek maj a správně ho používaj; a kteří budou POOR THINGS sledovat bez předsudků a s čistou hlavou; půjde o geniální svobodomyslnou tragikomickou společenskou satiru alá Trojúhelník smutku na kokainu – a to nijak prvoplánově, ba naopak neskutečně komplexně, hravě a důmyslně, aneb "je to vtipné protože je to pravda a protože to bolí".... Háček je akorát v tom, že POOR THINGS jsou výsměchem současný společnosti, akorát zasazený do až anti-utopické vize viktoriánský Anglie/Evropy. Snímek zároveň střídá nespočet extrémně ambivalentních žánrových i tématických rovin a mění kabát jak Emma Stone chlapy jak ponožky [kdo opět viděl, pochopí] – prvně začíná jako typický old-schoolový pseudo-monster-horror od Universalu ze 30. let alá Frankenstein, pokračuje jako kafkovský psychologický komediální drama alá Shining na tripu, a končí jako brilantní dobrodružná sociální satira/groteskní erotická anti-pohádka o patriarchátu alá Barbie non plus ultra. A já už asi nemám co bych dodal, protože fakt pochybuju, že tenhle meta-zážitek v komplet narvaným kinosálu letos něco překoná. Snad jen: běžte na to; neprohloupíte. Už dlooouho mi nic neodjebalo dekel jako právě tohle.... VERDIKT: karma je zdarma; španělská vesnice pro diváky bez nadhledu; morální kocovina at its finest. 11 orgasmů z 10. Yorgos je král. 🖤

"Co se stalo, Earle?" "Karma, Randy, karma zapracovala." ____________ Naprosto geniální pilot, kde je nejen definována neméně geniální zápletka celýho seriálu (konej dobro a dobro se ti vrátí, neboli karma), ale který je zároveň naprosto perfektní feel-good analogií o předsudcích, nevěře, homofobii a coming-outu (scénka z gay baru boží!) - což jsou témata, který (vzhledem k době vzniku) se v seriálech podobnýho ražení (tedy sitcomech pro mainstreamový americký publikum) ještě nevyskytovali. Nadčasovej pilot!

tbh, už jsem viděl lepší, srozumitelnější a hlavně záživnější třihodinový [životopisný] kecací filmy a dokumenty na téma "atomovky špatné".... a Oppenheimer je bohužel skoro až smrtelnou kombinací toho všeho; zároveň by mě dost zajímalo co by si o tomhle filmu myslel Dr. Manhattan.

petice za to aby byl v každém díle Tadeáš Kuběnka kdy?