Mouzon

Myšlenkově přebohatý snímek, který po narativní stránce působí trochu jako nějaký hodně zvrácený trip. Nebo možná jako... videodrome.

Další pohádka, která je spíš pro odrostlejší publikum, potěší hutnou a mistrně natočenou atmosférou a temnějším příběhem a perfektními hereckými výkony. Český pohádkový fenomén je vůbec taková věc sama pro sebe. Přijde mi, že v určitých etapách našich dějin se Čechům něco extrémně daří a o několik let později v té samé disciplíně vyrábějí výsledky ne zrovna přesvědčivé. Tak například ve fotbale. Nebo právě v natáčení pohádek. Tento kousek je z onoho kvalitního soudku a v mém pomyslném žebříčku stojí hodně vysoko. Navíc, v rozporu s veřejným míněním, tvrdím, že čtení pohádek dětem před spaním ještě automaticky nemusí znamenat výlučnost těchto příběhů pouze jejich konzumaci. Proč by se nemohli potěšit i diváci, kteří už mají školku dávno za sebou? Tato pohádka je u nás silným nadprůměrem, ať už díky skvělé práci pana režiséra Moskalyka, nebo díky perfektně sladěnému ústřednímu páru Trávníček-Šafránková, nebo díky králi a královně, kteří dílem pana Munzara a paní Hlaváčové působí velmi důstojně, nebo díky temnému hudebnímu podmalování. Výprava království Diamantových skal skvěle dotváří tajemnou a mystickou atmosféru, která je ještě umocňována důstojnou depresí země Lva a jejími nevyřčenými mrazivými vzpomínkami, tyto aspekty jsou zároveň vyvažovány určitou zemitostí a typicky českým humorem. Pavel Trávníček je perfektně bipolarizován, jeho výkon je velmi velmi přesvědčivý v obou úlohách. Obzvláště se mi zamlouval jako mírně potrhlý Jaroslav, jehož "Královské dělení" je patřičně kultovní hláška. Libuše Šafránková je jako vždy krásná a uhrančivá, i když zde trošičku "mrchózní", ale právě to je pro ní velice zajímavá herecká poloha. A Bartoška Jiří? To je bonus nakonec. No řekněte, který herec si ukradne celé záběry pro sebe jen tím, že na plátně prostě je? A nepotřebuje k tomu jediné slovo. Nejen pěkná pohádka.

This is a men's world... aneb Ještě nikdy nebyla věda TAK vzrušující.

Pravděpodobně můj nejoblíbenější filmový Poirot vůbec. Adaptace s Peterem Ustinovem vynikají zejména tím, že se jedná o samostatné "lahůdky", takže odpadá určitá rutina, kterou je občas cítit z adaptací s Davidem Suchetem (ty jsou ale rovněž nadprůměrné a nad běžnou tv produkcí ční velmi vysoko). Podobně jako ve SMRTI NA NILU, i zde je přítomno výborné herectví a brilantní režie, která do snímku navíc vpustila nezbytný humor, jenž se výtečně doplňuje s klasickou "detektivkovatostí" Agathy Christie. Vražda jako popud k rozptýlení snobské společnosti? Vypointované hlášky, skvěle doplňující myšlenkové pochody slavného detektiva? Vše pro zábavnou detektivku potřebné je zde přítomno v míře vrchovaté. Jeden z mála snímků, kde je vražda pojata jako součást letních radovánek. Velmi ironický a velice vtipný film.

Ten snímek je ve své nedokonalosti a kašírovanosti tak neodolatelný! Zub času se zde podepsal poměrně výrazně - některé triky budí spíše nechtěný smích než údiv (např. Helen Mirren bafající na svém loži byla hodně mimo - vzpomněl jsem si na PELÍŠKY a Donutilova "maršála Malinovského"). Nespornou výhodu pak v tomto případě tvoří osoba režiséra. Boorman je totiž natolik dobrý, že dokáže technickou nedokonalost občas poměrně dobře zakamuflovat........Je rozhodně kladem, že se snímek soustředí spíše na vykreslení etického a mytologického poselství, než aby zde zbytečně mašírovala tisícová vojska a sváděly se přeexponované bitvy, ale přesto jsem se v úvodu nemohl ubránit jistému rozčarování. Fakt, že Uther dobývá nepřítelův hrad s hrstkou bojovníků, která jakoby si odskočila z tribuny nedělního utkání okresního fotbalového přeboru, ve mně vzbudil touhu po rozsáhlejším komparzu. Chápu, že i při líčení různých bitev a soubojů se zde nehraje na množství, ale spíše na sdělení určité myšlenky (např. Utherova/lidská žádostivost), a někdy je dokonce menší počet bojovníků účelem (jako třeba v samotném závěru, kde je ukázán kontrast Artušovy horší výchozí pozice a obklopení těmi nejvěrnějšími). Ale místy to opravdu nepůsobí zrovna reprezentativně.........Plusem je rozhodně hudba a herečtí představitelé - typově i výkony. Jinak je ale EXCALIBUR ambivalentní - na jedné straně skvěle natočený, s úžasnou atmosférou a dalšími výše zmíněnými klady, na straně druhé ale dnes už přeci jen trochu "muzejní".

Bohužel, nešlo se odstřihnout od románu, ačkoliv jsem jej četl už před delší dobou. Velkou výhodu má John Fowles v tom, že umí vytvořit příběhy čtivé a velmi "robustní" (takové ty klasické "velké" románové příběhy typu Tolstého) a navíc je hodně nápaditý a svým románům dokáže vtisknout pečeť osobitosti a stylistické vytříbenosti. Je to tedy nejen dobrý vypravěč, ale i skvělý spisovatel. "Vypravěčství" v literatuře dokáže díky možnosti velkého rozsahu (z níž plyne široké pole možností ozvláštnění - popis, charaktery apod.) stále zaujmout. Film má v tomhle ohledu kupodivu nevýhodu, jelikož většina těch "velkých" příběhů působí na plátně tak nějak nemastně neslaně, jako z rychlíku, a navíc banálně. Soudím, že film vypravěčům nepřeje, je to dost nevděčný úkol. Film je médium pro stylisty a hledače formálních specifik. Abych se dostal k pointě - FRANCOUZOVA MILENKA mne svým vypravěčstvím nezaujala, ten příběh je stvořen pro papír, nikoliv pro dvouhodinový film, ale formálními aspekty se snímek k Fowlesově předloze postavil se ctí. Lépe to asi natočit nešlo - dvě varianty "velkého" příběhu by jen umocnily nekompatibilitu filmu s touto narativní variantou; dvě simultánní, odlišné a přesto vnitřně propojené linie jsou dobrou odpovědí na Fowlesovu originální výzvu.......Docela by mne zajímalo, jak se točila scéna v klubu, v níž se nadrátovaný Jeremy Irons bokem skácí na stůl, který pod jeho vahou a díky směru pádu udělá obrat o 180° a přistane na jeho hlavě. Pokud je můj popis nepochopitelný, podívejte se na to sami a posuďte - cca hodina devět minut stopáže a k tomu nějaké drobné.

Sice mám ke Kurosawovi poněkud rezervovanější vztah než ti, kteří jej pokládají za velkého mistra, sice mne jeho stopáže často dohánějí k zoufalství, ale tímto filmem mne o svých režijních kvalitách přesvědčil. Míra spočívá v tom, že některé jeho snímky považuji i po KAGEMUŠOVI za nudné a ubíjející, některé považuji za dobré, avšak pořád "pouze" řemeslně zdařilé, ale přeci jen jsem díky tomuto filmu zahlédl odlesk génia (který mi v některých Kurosawových snímcích zůstává úspěšně skryt). KAGEMUŠA je epicky rozmáchlý, lidsky niterný, skvěle vypointovaný a v některých momentech dokáže vytvořit natolik silnou atmosféru, že můžete tak maximálně nepohnutě zírat na obrazovku a nechat se unášet tou nádherou. Velkým zážitkem pro mne byla scéna, ve které si služebníci Šingenova dvojníka poprvé uvědomí jeho podobu s mrtvým knížetem. A samozřejmě by bylo nactiutrháním nezmínit závěrečný obraz "po bitvě".

Začíná se na pěti hvězdičkách. Minus jedna za Magnumovy případy. Minus druhá za formát série (takovéto poflakování se na Hawaji a občasné řešení zločinů toleruji pouze Nicku Slaughterovi, všichni ostatní musí makat). Zbývají tři hvězdičky - jedna je za Pavla Soukupa u mikrofonu; druhá patří Robinu Mastersovi za to, že jsem ho v sérii nikdy nezahlédl, ale to mu nezabránilo půjčit jeho kámošům ten fajn barák na pobřeží; a třetí je za Magnumovy nohy.

Komentář obsahuje SPOILERY. Brilantní citace a aktualizace Hitchcocka, která vypichuje nejdůležitější aspekty PSYCHA, když už jsme u toho srovnávání. Fetiš, traumata, černý humor a vizuální stránku. Přičemž tyto aspekty pojí dohromady v občas černo-humorný a vpravdě dráždivý koktejl. De Palma si dělá (dost dekadentní) legraci, tam, kde si dělá legraci (nebo alespoň legračně působí) Hitchcock sám, a vytváří napětí či drásavou atmosféru, kde jí měl i Hitchcock. Je to zřetelné přinejmenším ve dvou třech symptomatických scénách. 1) Paralela sprchy (PSYCHO) a výtahu (OBLEČEN NA ZABÍJENÍ) - v obou případech se jedná o nechutné a drásavé scény, díky jejich explicitnosti (u De Palmy vizuální, u Hitchcocka zvukové). Hitchcockova stavba této scény je nepříjemná a více drastická kvůli tomu, že režisér neposkytuje vizuální informace. Ve své logice jsou ale ty scény dost podobné, jelikož obě odhalují svou iluzorní a inscenační podstatu (ani jedna není ztvárněna realisticky). 2) Závěrečná scéna u Elliotta v ordinaci je analogická scéně ze sklepa. Michael Caine i Anthony Perkins se zde odhalují v celé pokřivené grotesknosti svého charakteru. OBLEČEN NA ZABÍJENÍ nemůže být stavěn níže než PSYCHO na základě argumentu, že se jedná o komickou scénu. Důvodem je to, že i Perkinsova scéna působí (nechtěně?) komicky. 3) Závěrečná znepokojivá scéna odhaluje a) v PSYCHU, že narušený Perkins zůstává bláznem a jeho mysl je definitivně zvrácena (na diváka to působí znepokojivě, jelikož je potenciálně ohrožena stabilita společnosti), a b) v OBLEČEN NA ZABÍJENÍ, že účastnice případu se ze svého traumatu již nevzpamatuje (což diváka znepokojuje proto, že se jedná o konkrétní dopad na konkrétní individum, nabízí se tak osobnostní interpretace). Proto v případě Perkinse se divák bojí o to, že by šílenec mohl znovu "někdy nějak" ohrožovat společnost a jeho samého. Ale v případě OBLEČEN NA ZABÍJENÍ se ukazuje konkrétní podoba ničivého strachu, která může napadnout každou osobu. V tom je druhý jmenovaný film poněkud konkrétnější, což činí jím zobrazenou formu strachu doslovnější, ale rozhodně o nic méně děsivou. Soudím, že OBLEČEN NA ZABÍJENÍ cituje své vzory poctivě, a pokud tak někdy činí s nadsázkou, pak to není na škodu. Jednak je zbytečné Hitchcocka zbožšťovat a jednak si on sám dopřává nadsázky více než dost (práškovací letadlo v NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU, Perkins v paruce a přehrávající psychiatr v PSYCHU).

Pravděpodobně nejlépe zpracovaný Shakespeare vůbec. Ono se pořád říká "Kellen, Kellen, ten je dobrej", ale teprve v těchto rolích je vidět PROČ a ČÍM je tak dobrý. Vynikající herecké výkony všech, mezi nimiž je pro mne osobně hvězdou Judi Dench. Skvělá soustředěnost, zbytečně zde nevyčuhují nesmyslné avantýry (viz Othella Lawrence Oliviera), čistý řez. Scénické pojetí NEpřekvapí svou úsporností, naopak. Pokud jsem si Macbetha nějak vizuálně představoval, pak to vypadalo velmi podobně, jako Nunnova vize. Kromě zjevných atributů je toto zpracování také neuvěřitelně temnou podívanou, řekl bych dokonce (jakkoliv to může znít nadneseně), že se díky svému vyznění blíží jakési divadelní paralele "černé mše". Lady Macbeth není jen sexy paničkou (jak jí většina adaptací vykládá), která pronáší "hodně cool" repliky - v jedné chvíli jsem byl Denchové opravdu ochoten uvěřit, že na pomoc svému mocichtivému záměru povolává všechny rohaté, a několikrát jsem se fyzicky otřásl. Je naprosto vedlejší, že se jedná o filmovou úpravu divadelní inscenace - tahle podívaná se zahryzne až do morku kostí. Ani drobet samoúčelnosti - toto je brilantní a odstrašující studie zla.