Necrotongue

Tentokrát se tvůrci rozhodli odklonit od pozvolnějšího tempa příběhu a překvapili mě epizodou, při níž by se mohli školit i zaměstnanci CIA, kteří si tak rádi povídají s islamisty v Guntánamu. Epizoda měla proto svou svéráznou atmosféru, kterou narušily jen zábavné momenty s babičkou, a závěr to všechno ještě vylepšil.

Spokojenost trvá i po třetí epizodě. Poe, personifikace hotelu U Havrana, mě baví stále víc, je to takový ten typ vedlejší postavy, která není pro pokračování příběhu nezbytně nutná, ale bez níž by to už nebylo ono. Bancroftův večírek mě přesvědčil o tom, že lidi gladiátory prostě milují a setkání s dvanáctou dcerou bylo poučné.

První řada seriálu mě hodně bavila, za nejlepší moment považuji němý film ze sedmé epizody a nejlepší herecký výkon podle mého názoru podala Aubrey Plaza, její Lenny byla fantastická. Většina epizod byla audiovizuálním nářezem, první díl mě úplně rozhodil, tam jsem fakt nevěděl, která bije. Postupem času se děj vyjasňoval, ale je pravda, že mě bavil i ten šílený chaos, člověk se měl alespoň nad čím zamýšlet. Těším se na druhou sérii.

Ale ano, tohle půjde. Druhá epizoda mě bavila ještě o něco málo víc než pilot, mám dojem, že se vše začalo rozjíždět tím správným způsobem. Tempo příběhu sice není nijak zběsilé, ale vůbec mi to nevadí, s akcí se neplýtvá, ale pokud k nějaké dojde, má slušnou úroveň a líbí se mi celková atmosféra.

Hlavní hrdina sice po svém probuzení nebyl tak vykolejený jako John Spartan, ale i tak mě dobře pobavil. Švéd v hlavní roli potěšil, stejně tak i James Purefoy v další ze svých typických úloh. Námět nevypadá příliš originálně, takže doufám, že to čipy s přenosným životem ozvláštní.

První sezónu jsem si až nečekaně užil. Zpočátku jsem si ani nemyslel, že se u tohoto seriálu budu bavit až tak skvěle, ale tvůrci udělali všechno správně. Bylo moc fajn, že se nesoustředili jen na samotné vyšetřování, ale velkou měrou se věnovali i tomu, co motivovalo jednání jednotlivých postav, případně i jejich rodinnému zázemí. Námět i zpracování mě potěšily velice velmi a korunu všemu nasadilo i herecké obsazení, zvlášť Ólafur Darri Ólafsson a Ilmur Kristjándóttir mě svými výkony přímo nadchli. Moc dobře jsem se bavil a těším se na druhou řadu.

Desátá epizoda přinesla skvělé uzavření první sezóny. Byl jsem absolutně spokojený, skutečného vraha (pokud se tak dá vůbec nazvat) jsem fakt nepodezíral, opět nechyběla vynikající atmosféra, akce přinesla dobře vystupňované napětí a v závěru naštěstí nepřišel žádný kýčovitý happyend, naopak, dostal jsem pár slušných důvodů k zamyšlení.

Tempo příběhu sice mírně zvolnilo, ale byl pro to dobrý důvod. Zatímco se rodinné vztahy neoddělitelně proplétaly s policejním vyšetřováním, tiše jsem doufal, že nedojde na zbytečné výlevy citů. Jenže tady jsem na Islandu, tady se americké manýry příliš nenosí, takže jsem spokojený až nadšený.

S každou další epizodou se bavím víc a víc. Nemůžu se zbavit pocitu, že čím víc toho vyšetřování odhalí, tím méně toho vím. A to je super! Nejhorší je, když dokážu hned na začátku seriálu vydedukovat, kdo je viník, a pak musím x dílů čekat, než mi to oficiálně potvrdí. Tady se to nestalo a já jsem spokojený.

Tak mi byla naservírována další výborná epizoda ze zmrzlého Islandu. Scénárista ze sebe evidentně vydává to nejlepší, atmosféra se mi zdá být čím dál lepší a vyšetřování muselo jít stranou, když si Andri a Trausti poměřovali, kdo dočůrá dál. Skok byl sice vyvedený, ale jako adrenalinový sport bych ho nedoporučoval.