Necrotongue

Po tom, jak se příběh vyvinul ve třetí epizodě, jsem měl ze závěrečného dílu trochu obavy, ale rád přiznávám, že jsem se bál úplně zbytečně. Tvůrci opět přišli se zajímavým dějem, od kterého jsem se po celou dobu nedokázal odtrhnout, a místo zklamání se dostavilo nadšení.

Britští tvůrci mě neustále překvapují, fakt mě zajímá, jak se bude vyvíjet závěrečná epizoda, když už třetí díl přinesl rozsudek. Příběh se každopádně parádně zvrtnul, do depresivního dramatu byla přidána pořádná dávka cynismu a já jsem si občas šťastně chrochtnul.

Úvodní chaos zmizel v neznámu, děj příběhu nabral příjemné tempo a já jsem nenašel žádný důvod, pro který bych měl snižovat hodnocení (abych řekl pravdu, ani jsem se nesnažil hledat). I tentokrát jsem musel ocenit skvělou Jennu Coleman, hlavně se mi ale líbilo, že měl příběh svou hloubku a že jsem se ani na chvíli nenudil.

Bez mučení se přiznám, že se mi úvodní epizoda mini série zdála být strašně chaotickou. Děj poskakoval jako blecha z jedné časové roviny do druhé, já už jsem tedy zvyklý na kdeco, ale flashback vražený do flashbacku mě fakt překvapil. Po čase jsem si každopádně zvykl a nachytal jsem se u toho, že mě děj slušně baví a že se mi dobře dívá na Jennu Coleman (přitažlivá fyzicky i po herecké stránce).

Po Vodníkovi jsem čekal alespoň nějaký nárůst kvality, tvůrcům se ale daleko víc líbila možnost návratu ke kořenům a mé hodnocení tomu odpovídá. Pokud šlo o herecké výkony, vypadalo to jako cyklistický závod: v obrovském úniku všem ujížděl Viktor Preiss, marně se ho snažila stíhat osamocená Klára Melíšková, a na tu se zase marně snažil dotáhnout peloton ostatních herců. Příběh byl zoufale neoriginální, tvůrci se navíc rozhodli vrátit k nevalné kvalitě z počátku cyklu a rozhodně mě nepotěšili.

Respekt! Režisér Hřebejk dokázal závěrečným dílem vytvořit z celého cyklu Urobora a vrátil tak "kvalitu" přesně do bodu, ve kterém se začal řešit Případ pro exorcistu. Pitomé dialogy, řešení vyskakující jen tak z temných koutů, návrat ke zjevně přesluhujícím, a tedy zbytečným postavám, no, komu není rady, tomu ucho upadne. Ale alespoň si Jan Hřebejk splnil životní sen, protože si při točení závěrečné chorvatské scény musel připadat jako režisér bondovky, chyběl už jen huňatý bílý kocour.

Ani druhá epizoda mě nedokázala naplnit bezbřehým nadšením. Kdybych sloužil u Policie České republiky, musel bych asi přestat vycházet mezi lidi,abych se nedočkal všeobecného posměchu. Olomoučtí policisté tu fungují v podobném stylu jako legendární Keystone Cops, jo, jo, Olomouc holt není Praha...

Hned první epizoda mě donutila zapřemýšlet, jestli nepovedené díly z cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice nespojuje nějaký společný jmenovatel. Obávám se, že jsem ho našel v režisérské židličce, spolupráce Jana Hřebejka a Petra Jarchovského už nějaký čas není zárukou kvality. Nebudu tady zbytečně rozepisovat negativa, protože už to přede mnou udělal BoredSeal a já bych ho jen kopíroval.

Ani v tomto případě ve mně vyšetřovatelé od Nejsvětější trojice nevzbudili žádné nadšení, nešlo taky ale o jasný průser. Příběh nebyl zase až tak špatný, ale chyby, které tvůrčí kolektiv opakuje už od Případu pro exorcistu, se znovu vyskytly i zde, takže jsem nemohl jít s hodnocením výš.

Finální epizoda s oběma předchozími díly neudržela krok, zarazila mě už Průchova důkladná sebekritika, hlavně se ale do děje vrátily nesmyslné záležitosti, o nichž jsem si myslel, že už se jich tvůrci dokázali zbavit. Byla to škoda, protože se první i druhá epizoda držely na celkem slušné úrovni.