Hadati

Úžasný Mauric byl i jako knižní předloha určen pro děti, animovaná adaptace je pak ještě více směrována k menším dětem. Přesto je (pro děti) i tak dost strašidelný. Příběh filmu je poskládán jinak, než knižní předloha, ale hlavní podstata a myšlenka předlohy byly dodrženy. Pro zjednodušení byly vynechány některé postavy. Animace i hudba skvělá. Pro fanoušky Zeměplochy se pak ve filmu ukrývá spousta odkazů, kterých si všimnou jen oni. Sice neholduji českému dabingu, ale v českých kinech se film v originále nepromítá. Dabing se mi ale líbil, hlasy sedí dobře k jednotlivým postavám. Podrobnější recenze na Discworld.cz.

{reply MERLIN|55105489}: Má recenze. Adéla ať to radši nečte, nějaké spoilery tam samozřejmě jsou, i když o příběhu tam moc nemluvím:  Komiksového Sandmana jsem považoval za dílo, které se nedá zfilmovat. Proto jsem k tomuto seriálu nepřistupoval s žádným velkým očekáváním, přestože jsem byl nedočkavý, jak se podaří. Naštěstí Neil Gaiman si nad tvorbou seriálu udržel kontrolu a je to na něm opravdu vidět, protože se seriál ke své předloze staví opravdu s velkým citem.  První desetidílná série se zabývá dějstvím prvních dvou komiksových knih Preludia a noktruna a Domečku pro panenky. Jedná se tedy o ty nejsilnější příběhy celé komiksové série. Prvním je tedy samotné uvěznění Vládce snů, jeho osvobození a hledání ztracených artefaktů. Druhým je vypořádání se s vírem snů, který hrozí zničit celé lidstvo. V obou příbězích si scénáristé s vyprávěním poradili více než dobře. Nic podstatného nebylo vynecháno a divákům neznalým předlohy je vše dostatečně srozumitelně vysvětleno. A přestože ke změnám oproti komiksu došlo, nejedná se o žádné podstatné změny, které by původní příběhy poškodily.  Ke zpodobnění světa Sandmana nelze prakticky téměř nic vytknout. Snový svět vypadá tak jak má – magicky, temně, goticky, rajsky, pekelně… jak si to zrovna žádá děj. Ale přestože se jedná o fantaskní světy, vypadají realisticky, nijak uměle. Kostýmy a masky jsou stejné kvality a jsou inspirovány komiksovou předlohou, jak jen jdou převést do filmové podoby. Ať už se jedná o dokonale naanimovaná zvířata jako je had či havran, která vypadají jako živá, až po fantaskní postavy v podobě démonů nebo některý snových postav. Takhle měla vypadat monstra v seriálovém Zaklínači, a ne tak uboze, jak to nakonec dopadlo. I kostýmy jsou více než vkusné a k postavám sedí.  Největší výtku tak mám k některému obsazení. Vlastně mi vadí hlavně jedno obsazení významné postavy, a to postavy Lucifera. Brienne z Tarsu (herečka Gwendoline Christie) do této role nesedí. Pokud vím, tak sám Gaiman kdysi napsal, že si svého Lucifera představoval jako Davida Bowieho. Bowie sice už tuto roli vzít nemohl, ale určitě by se našel herec dostatečně mu podobný, který by to mohl vzít. Když se nakonec v seriálu objevila Touha jako postava neurčitého pohlaví, zatoužil jsem, aby někoho takového typu obsadili i do postavy Lucifera. Protože i Lucifera si představuji spíše jako osobu neurčitého pohlaví. Jako bezpohlavní anděl si o tu neurčitost přímo říká. Trochu mě pak zamrzela i změna pohlaví Johna Constantina na Johannu Constantinovou.  Naopak Touha je dokonalým zpodobněním tohoto Věčného. Zoufalství je pak zcela nevýrazná. Chápu, že z ní asi nemohli udělat takovou ohavnost jako v komiksu, ale přeci jen by se mohli do další série zamyslet, jak ji změnit v něco, co by Zoufalství více připomínalo. Smrt pak není oblečená jako gothička, ale pouze v obyčejném černém oblečení. Ale kdo ví, možná se producenti rozhodli, že v seriálové verzi by gothické vzezření vypadalo směšně, zejména když komiksová Smrt chodila takto oblečená v době, kdy to bylo zrovna in. Goth styl přeci jen je v současnosti, do kterého byl komiks převeden, neaktuální. A také je pravda, že co funguje v komiksech, nemusí nutně fungovat i v seriálu. Jen si vzpomeňme na starší komiksové superhrdinské postavy. Dodnes mi přijde, že Superman v červených slipech vypadá směšně.  Sandman je pak předloze dost věrný – jeho účes, oči, vyhublá, ale svalnatá postava. Horší je to však u záběrů zblízka na jeho příliš masitý obličej a „duckface“ ústa, který se ne každému bude líbit. To však bohatě vynahrazuje hlas herce a uchopení postavy, které se nedá nic vytknout. A to považuji za podstatnější, než že se mi v určitém úhlu a detailu nelíbí tvář herce.  V celém seriálu pak nenarazíte na herce, o kterém byste mohli říct, že neumí hrát. Trochu mě zklamalo, že z Luciuse udělali ženu, ale nelze popřít, že ho hraje dobře a vzezřením mu je podobná (lektorské brejličky a tomu odpovídající přezíravé chování). A na druhou stranu, proč by ve Světě snů zrovna tohle nemohlo být jinak? Naštěstí se genderové veletoče nekonaly, takže kromě Luciuse, (víceméně) Lucifera a Constantina zůstalo vše při starém. Gaimanův komiksový Sandman má naštěstí tolik zajímavých ženských, homosexuálních a transexuálních postav, že je není potřeba tolik uměle vyrovnávat. Rasové proměny postav mě pak vůbec netrápí, pokud se nejedná o extrémy. Zde k takovým změnám došlo v rozumné míře a pro mě nebyly vůbec rušivé.  Pokud vás zajímá, na které postavy se můžete těšit, zde je výčet těch hlavních: Sandman, Smrt, Touha, Zoufalství, Lucius, Kain a Ábel, naprosto skvělý Korintian, dráček Goldie, havran Matthew, Mervyn (dýňová hlava), Lucifer, Azazel, Choronzon, Mazikeen, Robert Gadling (nesmrtelný člověk), Bláznivá Hettie, Alex Burgess, Roderick Burgess (ten, co uvěznil Sandmana), Johanna Constantine (v komiksu byla, ale v 18. století, zde nahradila Johna), Lyta Hallová (matka budoucího Sandmana), Unity Kinkaidová (žena, co prospala svůj život), Rose Walker (vír snění, zde je hlavní postavou příběhu vedle Vládce snů) a všichni obyvatelé „domečku pro panenky“. Když to shrnu, až na špatný výběr představitele Lucifera, kterého jsem si představoval zcela jinak, a kdy mi vadila nejen jeho vzezření, ale i jeho pojetí, se jedná jen o drobnosti, které mi nebránily v tom, abych si seriál užil. Mé obavy, že to bude po Zaklínači další katastrofální adaptace, se vůbec nepotvrdila a já se těším na další sérii. Doufejme, že tvůrci seriálu si udrží stejnou laťku, jakou nastavili na začátku, a že budou věnovat pozornost připomínkám fanoušků, jak své dílo ještě zlepšit.

Okolo tohoto seriálu se zbytečně nafoukla velká bublina zájmu. Jak už bylo řečeno jinými, seriál se dá přirovnat k filmům jako je Battle Royale, Hunger Games nebo Úniková hra. Hlavním rozdílem Hry na oliheň tedy je, že se jedná o seriál, a že si v ní mohou zahrát dospělí bez rozdílu věku. Jedinou inovátorskou novinkou pak považuji, že smrtícími úkoly jsou dětské hry. Hráči jsou pak různí ztroskotanci, kteří z různých důvodů potřebují peníze. To je další problém, protože jen k málokterým dokážete cítit sympatie. Nejspíš tak budete mít soucit jen se dvěma hráči – starým dědou a mladou Severokorejkou, která potřebuje peníze, aby dostala svou rodinu ze Severní Koreje. Zbytek hlavních postav je pak (záměrně) nesympatická nebo se jedná jen o statisty, kteří dřív nebo později zemřou. Záběry mimo Hru jsou tak nezajímavé, že si přejete, aby co nejdříve skončily, a vy jste se tak vrátili k hlavnímu tématu seriálu. A to ať už se jedná o pohnuté osudy hlavních postav, nebo o dějovou linii mladého policisty, který se snaží dostat mezi organizátory Hry a zjistit, co se stalo s jeho bratrem. Hra na oliheň se dá s výhradami zkouknout, ale pokud stojíte o nějaký skutečně kvalitní korejský seriál, doporučuji raději Království zombie (přestože zombie tolik nemusím, tohle se mi fakt velmi líbilo).