Roudy

Nenacházím slova, Ririi Šušu no subete je jeden z těch filmů, ke kterému je potřeba se vracet aby ho člověk docenil v plné komplexitě. Éterický, transcendentální klenot, který zůstane většině diváků na vždy skryt, o to větší potěšení je tenhle diamant objevit a prožít si tu síť smutných a přesto pohlcujících příběhů japonských puběrťáků z toho magického období počátku nultých let, kdy ze světa mizely poslední zbytky analogové doby a svět se začal stávat čím dál více digitálním. Už jsem měl čest s několika filmy pana Šundžiho Iwaie a všechny se mi moc libíly, ale takovou šlehu jsem absolutně nečekal.

Snímek vznikal během jediného roku a cílem režiséra bylo vytvořit ryze dětské prostředí, ve kterém by mohl až dokumentárním stylem zachytit krásnou nevinnost dětského světa a stejně tak i hrůzostrašnou realitu, do které se vzhledem k situaci dětští hrdinové postupně propadají. Ne nadarmo tento krásný a zároveň mrazivý snímek patří k tomu nejlepšímu, co japonci na počátku nultých let natočili.

Vizuálně podmanivý snímek Takešiho Kitana s bezchybnou hudbou Joa Hisaišiho. Není to jen film o hluchým klukovi, kterej miluje surfování, ale především film o tom, že láska nejsou slova ale činy.