patron01

Pro mě z celé série asi nejslabší díl, ale pořád o celou délku před tím nejlepším, co v ČR zatím v tomto žánru vzniklo. Na skoro pětiminutové historce o zlatých duhovkách je vidět, jak autor umí skoro z ničeho vydupat strhující vyprávění. První půlka filmu není nic jiného než rekapitulace vývoje lesa na Křivoklátsku, ale i ta je podaná zábavně, strhujícím způsobem.

Jeden z nejlepších dílů seriálu. Režijně neskutečně propracované. Burcování klidem, tak bych to nazval

Člověku se k tomu ani nechce psát nějaký komentář. Tak je to unylé, fádní, nezáživné. Mohli vytvořit kvalitní dokumentární seriál, ale uvařili to zase tak, jak jsou zvyklí to vařit minimálně 20 let.

Přestali jsme umět točit třeba sci-fi nebo fantasy komedie, i normální komedie. Horory snad kromě Herze a dokumenty o přírodě jsme nikdy točit ani neuměli, takže všechny předpoklady k tomu aby to byl průser tady byly. Po čtvrté epizodě, Skalní megapole, už si snad můžu oddechnout. Nejen že to nepodělali. Oni navíc dokázali posunout celý žánr přírodopisného dokumentu do nové podoby, což se neděje každý den. Samozřejmě, že taková Živá planeta BBC je v lecčems vlastně nepřekonatelná, ale Krajinou domova se naštěstí nesnaží kopírovat. Jde přesvědčivě vlastní cestou a divák jen žasne, jak to, že se mu chce chvíli brečet, chvíli smát, chvíli má husí kůži, pak se zase roztéká klidem, který se z obrazovek rozlévá po obyvácích. Jindy je úplně burcován. Z dokumentu?! Ty letecké záběry jsou super věc, ale mít z nich poskládaných 70% filmu (Skalní megapole), to je odvaha. Jenomže tady to nejen dáte, ale chcete se dívat dál, protože vás tou krajinou provází tak rafinovaný komentář, že to chvílemi vyvolává pocit čehosi intimního. Takové zvláštní propojenosti, kterou znám spíš z živých produkcí, divadla, koncertů. Občas to Maxiánovi ustřelí do afektu, ale komentář sám o sobě je lahůdka. Obsahově, stylisticky, literárně. A teď si představte, že máte špičkové záběry, originální komentář a do toho se podaří zakomponovat ještě i hudbu, která zní jako z amerického bijáku. Žádné předvídatelné variace na národní motivy, ne. Pěkně bez rozpaků, sebejistě. Celé je to obrovský experiment, který díky nevídaně tvůrčí režii a skvostné kameře funguje úplně přirozeně, takže už po druhém dílu přesně víte, na čem jste: televizní perla české provenience, která tady chyběla, a která má úplně nepředvídanou podobu. S hvězdným leskem starého pana Švehlíka k tomu. Jako by do rybníčku české televizní tvorby dosedlo UFO. Tomu dlouhému čekání na podobný projekt dává zpětně seriál Krajinou domova smysl. Dokonale odvedené řemeslo, které všechny předchozí dokumenty o naší krajině deklasuje na odpad. 27.5. Krasové podivuhodnosti, pátý díl, mě v mém názoru definitivně utvrdil. Je to nadmíru moudré a citlivé. A ten konec člověka úplně vyzývá k nějaké myšlence. Tak tohle už je vysoká filmařina, něco úplně nového.

Viděl jsem tento film krátce po revoluci – artové kino bylo nabité, režisér s manželkou se účastnili diskuze s diváky a všichni v sále měli pocit, že se odehrává něco výjimečného. Jako každé Jakubiskovo podobenství i tohle v sobě obsahuje spoustu odkazů, i tady už se rozvíjí jeho smysl pro realistické magično… Člověk má pocit, že na plátně nesleduje herce – typově jsou tak přesní, že i z pohybů těla, stylu chůze či gestikulace může člověk odtušit, co se v nich odehrává. S odstupem času na filmu oceňuji především odvahu experimentovat, ale brutalita v něm je tak přímočará, až působí skoro snově, nereálně. Podle mě je film nejzajímavější v porovnávání s jiným Jakubiskovým dílem – Sedím na konári... To je totiž jeho nepřiznaný remake. Provokaci v něm nahrazuje poetika měkkého světla a obsazením hereckých hvězd se stírá původní kouzlo autentičnost. Sedím na konári je mnohem konformnější.

Tohle překonalo svoji dobu, jak vidíme dnes, určitě o víc, než 10 let. Bude to atraktivní i za dalších 20 let.

Pan Cílek toho mnoho ví a dovede o tom zajímavě vyprávět, jako málo kdo. Umí dávat věci do souvislostí, nahlížet na ně z nezvyklých úhlů. A přesto se na tento cyklus nevydržím dívat – trpím. Že je česká krajina neustále snímána takto diletantsky, jako by kameraman už nebyla umělecká profese ale jen reportážní záležitost, to už je bohužel u nás pravidlem. Ale zdá se, že tento seriál snad ani neměl dramaturga a snad ani režiséra. Výsledek působí značně chaoticky – jako by si Cílek s paní Květou vyrazili vždy ve smluvený čas na výlet – za jakéhokoli počasí – a tu máš, diváku, jejich domácí video! Plné patosu, nechtěného humoru a nepřehlédnutelného „jiskření" mezi oběma protagonisty. Chvílemi máte pocit, že pan Cílek má chuť vzít Květu s tou svojí holí po hlavě... jindy zase z paní Fialové přímo čiší jakási rozladěnost, pramenící možná z toho, že výkladům pana Cílka ne úplně rozumí. Sledujeme dva nesourodé průvodce, kteří nám zjevně chtějí a mají něco sdělit, ale vlastně se k tomu sami přes sebe nedostanou.

Kdyby si Němci, kteří si jako producenti za režiséra vyžádali Jaroslava Dudka (po úspěchu Nemocnice), vyžádali kohokoli jiného, mohl vzniknout další kultovní seriál, navazující na sci – fi komedie 70.let. Skvělý nápad, dobrý scénář, postavy na hranici karikatur, ale pořád uvěřitelné, a především prvotřídní herci. Ale od prvního dílu je skoro všechno špatně – televizní kamera jako by se jen otočila od doktora Sovy a beze změny kameramanské práce začala snímat nový děj, kterému ale nestačí. Nadsázka, která ze scénáře přímo čiší, se utápí v realismu pana Dudka, ve kterém neexistuje ani druhý plán ani špetka řemeslného nadhledu. I kdyby se herci rozkrájeli, na výsledku se to bohužel nemá šanci promítnout. Seriál nemá svou vlastní osobitost, jako by režisér vůbec nepochopil, jaký žánr točí.

Podle mého jeden z nejlepších Spielbergových filmů, a určitě nejsilnější herecký výkon Whoopi Goldbergové. Krásná lyrická kamery, která klouže těsně nad loukou purpurových květů stejně plynule, jako nad zábradlím starého domu – a přitom i v té plynulosti cítíte napětí... Skvěle se podařilo vytvořit atmosféru, napětí mezi odevzdaností osudu a vzdoru vůči němu. Scéna s fackou patří k ikonickým záležitostem – tady se herec dostává úplně na dřeň své postavy. Obdivuhodná práce.

Zdeněk Zelenka má na Jiřinu Bohdalovou zdá se monopol, ale už po několikáté v řadě za sebou přitom dokazuje, že toto tvůrčí spojení není vlastně vůbec tvůrčí. Umění herečky devalvují neustále dokola opakovaná herecká klišé, postřehnutelná už v Nesmrtelné tetě – dávat divákům okázale najevo, že mají tu čest s velkou umělkyní. Nájezdy na detail tváře, ve které se vždy zaškubne s mrazivou předvídatelností, doslovné masky, důraz na hereččiny oči a mimiku, která ale už několik let nepředvádí nic nového, natož pak opravdového. Jiřina Bohdalová je velkou herečkou, ale pouze pod velkým režisérem. Bez něj má vlastně jen několik základních poloh, přičemž ta hlavní spoléhá na to, že v divácích vyvolá soucit. Myslím, že paní Bohdalová má pořád dost sil na to, aby mohla skutečně zazářit. Otázkou je, jestli jí to kolovrátkový monopol pana Zelenky vůbec je schopný umožnit. Nemusí nutně přicházet s něčím novým; pro začátek by stačilo, kdyby impulsem ke vzniku filmu nebyla jen životní jubilea, ale také potřeba něco vyjádřit nebo alespoň dobře pobavit...