Kytarka

Rozkošné. Okouzlující. Emma Watson půvabná jako vždycky. Oči navrch hlavy z té rozšafné výpravy, která musela stát mrtě peněz... A ne, sarkasmus zde nehledejte. Cítila jsem se během sledování filmu jako malé nadšené dítě a díky bohu, že takové filmy existují! Nádhera. Kouzelnost. Radost pohledět. Ani mě nepřekvapilo, že se během závěrečných titulků nezvedl jediný divák s úmyslem odejít ze sálu. Kdo by taky dobrovolně přerušoval tak kouzelný dojem z tak půvabného filmu, že jo... :)

Dlouho jsem přemýšlela, co k tomuto filmu vlastně napsat. Na začátku jsem si říkala, co jsem si to pustila za blbost, a proč vlastně? Kvůli hereckému obsazení? Uprostřed filmu jsem váhala, zda to vůbec chci dokoukat, a jediné, co mě pohánělo, byl Will Smith v absolutně netradiční roli. V posledních dvaceti minutách se ale nitky příběhu začaly svazovat do spojnic a i když během závěrečných titulků člověk neví, čemu má věřit, je nutno uznat, že tenhle film má hloubku. I když to tak občas nevypadá...

Výchozím předpokladem k úspěchu je nemít žádná očekávání. Jelikož jsem ze svého okolí slyšela na Pasažéry všemožný mišmaš názorů, rozhodla jsem se nastavit svá očekávání někam k nule a vyrazit do kina, abych si mohla taky udělat svůj názor, že ano. A tak mě překvapilo, když jsem zjistila, že film není taková kravina, jak mi část mého okolí tvrdila... že se mnou cloumají emoce, tu smích, tu slzy... že si tvůrci jó vyhráli s vyobrazením vesmíru a občas na plátno poulím zrak ryze fascinovaně... že Jennifer Lawrence není nikým degradovaná na sexuchtivku, ale je to jen normální pěkná baba... a že při závěrečných titulcích sedím v kině po odchodu ostatních jako poslední a nejsem s to vstát a odejít. Nejsem s to přeseknout to vlákno, tu sílu zážitku, kterou ve mně film zanechal. Sečteno a podtrženo - bylo to dobrý, dávám ale jen čtyři hvězdy, protože během filmu se objevilo pár logických děr, které by v reálu hlavní postavy rozhodně neměly šanci přežít.

Ticho, strach a smyčky. Pozoruhodná kombinace, která, pokud je precizně promyšlená, nechá diváka po skončení filmu s hlavou v dlaních, s napůl pobaveným, napůl nevěřícným úsměvem na rtech, mumlaje slova údivu nad tím, co právě viděl. Paráda. Konečně mám po pár nezdařených filmových pokusech pocit, že jsem viděla něco, co si budu dlouho pamatovat.

Little Voice je příběh o holčičce, která se zavírá před světem a moc toho nenapovídá, ale když je rozrušená, zavře se v pokoji a pustí si nahlas padesátkový jazz. Vypadne-li elektrika? Žádný problém, holčička si to odzpívá sama. Film je v podstatě o tom, jak si každý včetně její matky hraje na svém písečku a nevěnuje malé slečně ani špetku pozornosti. Little Voice se upíná k zemřelému tatínkovi, který ji asi jako jediný chápal a respektoval, a který ji i po smrti provází jejími každodenními boji. Celé je to natočené spíš komorně, žádné ostré záběry nelze očekávat, ale v psychologické rovině se jedná o znamenitě vykreslené pojednání. A navíc, ten její zpěv...

Při pročítání komentářů ostatních uživatelů se cítím trochu jako černá ovce, protože se mi u sledování talentovaného pana sedmilháře podařilo asi dvakrát usnout a nedokázala jsem se vžít do postav ani do děje. Nemám k tomu co víc dodat a dvě hvězdičky jsou, myslím, tak akorát.

Vcelku slušně vykoumaná myšlenka na film, na který se nakonec sice díky pohlednému obsazení hezky kouká, ale od kterého jsem očekávala, že životy postav propojí o něco víc. Nebo že to prostě bude mít trochu větší koule. Příběh mi přišel docela plytký, postavy si navzájem šeptem plkají metafory, chovají se občas celkem nesmyslně a mezitím si hrají na upřímnost. Prostě a jednoduše, nic světoborného, co by mě zabořilo do židle, to nebylo, a na konci jsem měla chuť položit hlavu do dlaní. Ale jen tak mimochodem, Vera Farmiga je v roli ruské štětky naprosto fascinující ;)

Nejsem si absolutně jistá, jestli jsem ten film pochopila a jestli je vůbec dělaný tak, aby ho někdo pochopil. Obecně zbožňuju snímky, nad kterými se musí přemýšlet a všechno není jasně nalinkované, nicméně toto je tak složitá, ujetá a podivná pavučina vztahů, které se mění ze dne na den... Napadá mě na to jen citát z pohádky s Werichem. "Já se na to půjdu vyspat."

Smekám pomyslný klobouk. Relativně komorní, citlivě ztvárněné pojednání možná ani ne tak o tom, jak se muž stal ženou, ale jak se jeho nejbližší lidé i přes to všechno neodvrátili zády a prožívali to s ní(m). O bolesti a všem tom, co člověk nezištně udělá pro druhého. Pro mě zde nebyla hlavní hrdinkou Lily... Pro mě největší poklona v tomto filmu je pro Alicii Vikander a její roli - Gerdu. Pro její lásku k druhému, která jde i přes bolest, přes slzy, přes to, že svého nejmilejšího už vlastně nikdy neuvidí. Slzné váčky opět dostaly řádně zabrat.

Až na celkem očividnou podobnost s Matrixem nemám tomuto solidně propracovanému snímku co vytknout. Bezmála dvě hodiny utekly jako voda a já se bavila. Není to zřejmě první ani poslední film, který vykresluje svět zbavený citů, nicméně tento má šmrnc, kamera jede, jak má a kam má, herci jsou víc než důvěryhodní a do poslední chvíle nevíte, jak to skončí. Pět hvězd, po právu a zaslouženě.