Marze

Zápletka je prostá: utíkají spolu z vězení. Všechno kolem zdržuje: ozvěny soukromé minulosti, dalekosáhlé spiknutí, spojenecké figurky od vlídného lékaře po ještě vlídnějšího muslima, uhlazené sadistické zlo moderního typu v podobě ředitele nápravného zařízení, kterého představuje Jim Caviezel. Plán útěku dává přednost staré dobré ruční práci všude, kde ho scénář k trikům vyloženě nenutí. A hned v úvodu se fanoušek  zatetelí blahem díky zjištění, že "Sly" čili Stallone se pořád pere tvrdě a typický hlas má posazený snad ještě níž než kdy předtím. Jeho hrdina předvede podle vzoru bondovek nejprve běžnou rutinu před následnou klíčovou misí, čili jeden z cvičných expertních útěků za pomoci kartonu od mléka, ale zároveň tak vyrobí dramaturgickou chybu: dlouho trvá, než se na scéně octnou oba hráči.

Hodinovou lhůtu na doručení výkupného film neúměrně nastavuje, zločinci jsou tak nápadně nenápadní, že by do stanice Můstek neprošli, a hlavně se inscenuje naprosto rutinní modelová situace: ať unesou vlak, loď, letadlo, autobus nebo metro, vždy následuje stejný postup. Kamera si vybere pár cestujících pro vypjatější mikroosudy – z nich se zpravidla rekrutují oběti. Tísnivé čekání lidí v tunelu se střídá s ruchem řídícího střediska, kde to vypadá málem jako v centrále letového provozu. Do věci se dále vloží podezíravý policista a prohnilý politik, zde starosta. Trochu se střílí, hodně křičí, panikaří, brnká na nervy a relativizuje zlo.

V kronice řádu rytířů, kteří po staletí chrání svět před temnými silami, filmaři našli vděčnou látku pro další standardní fantasy. K počítačovým trikům náleží pochopitelně formát 3D a předimenzovaná zvuková stopa, zkrátka ukrutný randál, nicméně nic vyloženě novátorského tvůrci efektů nepředvedou. Například Mooreová se vyloupne z trychtýře zvířených částic, pronese pár jedovatých výhrůžek, tu a tam někoho přiškrtí svým dračím ocasem, načež se v podobě saně vydá povětřím na svůj královský hrad v horách nad vodami. Pak už jen vítá posily a čeká, až vyjde rudý měsíc, který zlu nadělí mocnou sílu, zatímco dobro pořád putuje, zdržováno příšerkami všeho druhu. Vyskytne se tu například zlosyn pod ohnivým brněním, zákeřný Asijec v podobě obřího medvěda nebo slepý maxikrtek s dokonalým čichem.

Pravda, z americké centrály prosákl vzkaz, že studio počítá hlavně s cílovou skupinou chlapců od deseti do čtrnácti let, kteří milují počítačové hry na vojáčky, bez trojrozměrné projekce se do kina už nevypraví, vědí, kdo jsou to nindžové čili speciálně vycvičení japonští bojovníci. A hlavně tráví dětství s figurkami firmy Hasbro, představujícími příslušníky armádní elity. Willis zosobňuje skanzen vysloužilců, kteří však v nouzi nejvyšší dovedou ještě nepříteli, jak s gustem prohodí, "nakopat zadek". Ovšem na penzisty se nesmí spěchat, pročež se celá první hodina filmu obejde bez hvězdy. Hluboce nepůvodní scénář založený na zásadě, že kdo dlouho žvaní, bude vzápětí zastřelen, nejprve nechá v zákeřné pasti celou speciální jednotku pobít. Přežije pouze účelově vybraná parta: silák Dwayne Johnson, fešák D. J. Cotrona, kráska Adrianne Palicki. Když trio zjistí, co divák dávno ví, tedy že zlosynové tentokrát přímo z nejvyšších pater Bílého domu hrozí celosvětovou jadernou zkázou, jdou si pro pomoc k Willisově důchodci. Takže teď to konečně začne? Chyba lávky. Veterán poskytne krátkou radu a znovu se vytratí, až ve finále své následovníky osobně vyzbrojí a vyrazí do bitvy s nimi, leč hrubou práci jim přenechá. Záchranné lano, které snímek nakonec vytáhne k průměru, přijde odjinud, od výškového baletu, jak by se daly popsat souboje nindžů "létajících" mezi vysokohorskými štíty. Utkví v paměti coby jediný originální prvek, jejž nevymaže ani hlučný spojenecký orchestr tvrdé muziky a štěkající střelby, ani střih tak zběsilý, že je na plátně nepřehledno. Úlevně.

Protože z novinky Jeana-Luka Godarda na festivalové předpremiéře v Jihlavě publikum houfně odcházelo, distributor požádal novináře, aby opatrně diváky připravili na to, že s režisérem se mezi jeho slavným debutem U konce s dechem a Socialismem něco stalo. A co se stalo? Ztratil soudnost.

Teorie všeho nese všechny znaky solidního britského životopisu plus jednu kuriozitku. Vznikla totiž podle knihy Jane Hawkingové, první manželky vědce a matky jeho tří dětí, takže i ve filmu se dere ke slovu její pohled; trochu úporná sebeobhajoba moderní světice, jíž se nikdo nemůže divit, že si po letech oddané služby ochrnutému géniovi našla jiného (a Hawking jinou). Nicméně síla osobnosti, již Eddie Redmayne od svého hrdiny přejímá i vysílá, vzdor jeho fyzickým limitům odsouvá Hawkingovu partnerku na druhou kolej.

Jakkoli je rozdroben mezi rozličné vlivy, aby uspokojil všechny divácké skupiny, nejsilnější položkou Kingsmana zůstává jeho styl. Naopak nejslabší je, ostatně jako v každé bondovce, tuctová zápletka, ve které nechybí šílený zlosyn s úlisným šklebem, nenápadný zrádce ve vlastních řadách, prohnilí milionáři a touha po ovládnutí světa.

Zápletka filmu je skutečně nevšední, i když místy balancuje až na hraně těžko uvěřitelné konstrukce. Ač se chce vrátit ke své původní totožnosti, po operaci vypadá žena natolik jinak, že ji nepozná ani vlastní muž, kterého po usilovném hledání najde a jenž jí navrhne, aby navenek předstírala jeho manželku; jedině tak se totiž domnělý vdovec může dostat k penězům, jež zdědila po svých zavražděných blízkých.Snímku, jenž vyhrál cenu mezinárodní kritiky na festivalu v San Sebastianu, vévodí Nina Hossová, známá u nás z filmů Bílá Masajka či Barbara. V hollywoodském thrilleru Nejhledanější muž s ní hráli Philip Seymour Hoffman, Rachel McAdamsová či Willem Dafoe, ve Fénixovi má vedle sebe Ronalda Zehrfelda, trefně vystihujícího ztroskotance se zbytky šarmu. Nicméně herecky má logicky navrch Hossová, zejména když pod partnerovým dohledem nacvičuje chůzi, gesta, podpisy své předchůdkyně – tedy sebe.

V prvních Šéfech na zabití zpackali sdružení mstitelé sociálních příkoří plánovanou vraždu, ve druhém plánovaný únos; to je celá změna filmového pokračování. Samozřejmě nechybí hrubozrnný slovník, vychutnávaný zejména hereckými maskoty z prvního dílu: Jamie Foxx, Kevin Spacey a Jennifer Anistonová, jejíž hrdinka lačnící po sexu by s gustem zprznila i Nymfomanku, znovu herecky převyšují ústřední trio užvaněných zoufalců. Pánská jízda; tak se přezdívá módnímu podžánru, který Šéfové na zabití 2 reprezentují. Vyznačuje se mimo jiné rádoby nekorektním humorem, jenž přitom dávno nepobouří ani řeholníky, a nepsaným pravidlem, že alespoň ve finále se musí vyprávění trochu rozhýbat, což zařídí jedna vcelku slušně vymyšlená i natočená honička aut nočním městem. Vše, co už jsme viděli stokrát.

Film  přesně vyhoví generaci, která na podobném typu francouzských veseloher vyrostla a nestojí o žádná překvapení. Trochu dietní zábava, spíš na půl úsměvu než hlasitý řehot, na druhé straně skýtá záruku, že nepřekročí hranice vkusu k vulgaritě. Trochu operetní převleky hrdinů, věhlasného kuchaře a jeho talentovaného nástupce, sice prohlédne každý kromě tupých zlosynů, ale aspoň člověk netápe. A trochu vyžilé kázáníčko, kterak ziskuchtiví kapitalisté moderní doby vyhánějí zastánce poctivé kuchyně polidšťuje fakt, že i dcera mistra chutí se krmí hamburgery.