Marze

Hrdina, který se těžko prosazuje, neboť se liší od davu, sice patří k tradici, ovšem ve snímku pojmenovaném podle provensálského zeleninového pokrmu má zábavně krajní podobu hlodavce s jazýčkem aristokrata. Zoufalý kuchtík bez špetky talentu uzavře s Rémym dohodu dvou vyděděnců, z níž se postupně rodí přátelství – dokud je nerozdělí láska a Rémy nepocítí, jak chutná zrada a samota. To je jeden zajímavý, na "animák" až nezvykle promyšlený motiv. Druhý zosobňuje Rémyho složitý vztah k rodině, jíž chce pomáhat, ale podle lidských pravidel, nikoli za cenu loupeživých výprav krysí armády do spíže. Tuctově upocené zlo ztělesňuje kuchař, který místo uměleckých originálů v každé porci bohatne na tajných velkododávkách mražené jídelní konfekce. A v neposlední řadě dojem "fajnovějšího" filmu trochu kazí jeho upovídanost.

Filmu svědčí komorní scény, kde toho jde poměrně málo zkazit, protože je na to Streepová sama. V těch ostatních ale příběh sklouzává do šablonovitých klišé, jež postrádají přirozenost. Třeba vyhlášení války o Falklandy vypadá jako pečlivě nacvičený divadelní akt. Těžko uvěřitelné jsou také burcující proslovy ve Sněmovně, jejíž osazenstvo tvoří očividný komparz. Sociální bouře jsou zase opakovaně prezentovány na projíždějící vládní limuzíně, na niž se demonstrující tlačí s transparenty. Z těchto důvodů atraktivita vyprávění vadne a nepomáhají mu ani prostřihy archivního materiálu. Hodně se mluvilo také o historické nepřesnosti. Dějinné události jsou totiž líčeny výhradně z perspektivy hlavní postavy. Tuto výtku režisérka odráží vysvětlením, že debata o Železné lady už dávno uvázla doslova v aspiku, kdy jí jedna strana interpretuje pouze jako monstrózní čarodějnici a druhá jako zachránkyni, která dostala Anglii z poválečného útlumu. Zjistit, kdo má pravdu, ale prý Lloydová nechtěla. A tak se to nedozvíme. Díky výkonu Meryl Streepové ale můžeme leccos pochopit o stáří, ztrátě rozumu, samotě a pomíjivosti. To je poznání, které vyzdvihuje středně dobrý film do nadprůměru.

Po většinu této koprodukce se popostrkují býci a dělá reklama na rodeo. Připadal jsem si při sledování jako býk, který je vláčen z místa A na místo B. Postavy jsou genderové stereotypy. Na druhou stranu zde jsou expresionistické barvy a grafická smyslnost. a je to sexuálně provokativní. Režisér má nepředsudečnou sympatii pro lidi, kteří žijí na nejzazších okrajích společnosti.

Jestli si na film vyhradíte čas záleží na vaší toleranci na další film o tom, jak je to pro chlápka těžké, když má pílliš mnoho pocitů. Hrdina ve věku mileniála je zavřený v malém temném pokoji bez vzduchu. Tato charakterová studie vyvolává víc emočního adrenalinu než je její dramatická stavba. Hrdina má hudební vkus jako jeho generace - přednášení hrubé poezie o drogách a životě na ulici neboli rap a hip-hop. Hnus.

Nejzajímavější je pro mě závěr dokumentu pojednávající o spravedlnosti navracování ukradených děl. To je po lidech , kteří se zrovna navrátili z koncentráku byly požadovány stvrzenky o koupi obrazu, nebo fotky je nehorázné. Mnoho obrazů pohltila tzv. umělecká mlha jak zaznělo v dokumentu. O padělateli, který napálil Gohringa byl natočen film. nyní se německá povaha nesnášející Židy zamilovala do Afričanů a Arabů, kteří je vlivem nízké porodnosti v Německu pomalu nahrazují.

Vedle herců pracuje pro film věrná nálada raných šedesátých let. Na tradici školních uniforem útočí minisukně, na upjaté mravy rokenrol – a také premiantka třídy, jíž perlící Alfred Molina coby otec v kouzelných debatách rýsuje cestu na Oxford a neohrabaný spolužák dojemně a marně nadbíhá, času změn ráda podlehne.Vývoj jiskřivé, byť dlouho cudné romance má podmanivou náladu; bezstarostnou, radostnou, uvolněnou, a přitom s podprahovým tušením, že tu něco neklape. Typicky britský humor se vyžívá v duchaplných žertech i drobných detailech – a náhle použije mrazivou sílu při hrdinčině konfrontaci s učitelkami. Neboť dívka vede svou rebelii víc ze vzdoru než z lásky a za útěk před nudou platí. Škoda že její procitnutí a zmoudření film tolik ždímá a že si autorka předlohy tak okatě fandí. Jinak je Škola života vzorem chytrého vkusu, typicky britského v každičké vteřině.

Nevadily by mi tři hodiny kvantové fyziky, relativity, gravitace, cestování časem, čtvrtého a pátého rozměru, červí díry – ostatně díky za její názorné vysvětlení. Jestli výpočty hrdinů na tabuli sedí, posoudí beztak jen génius Stephen Hawking či jeho následníci z Teorie velkého třesku, obyčejný smrtelník z rovnic hledajících vhodnou hostitelskou planetu pro vyhladovělé lidstvo vyčte asi tolik jako drůbež.Nevadily by miani tři hodiny podívané, vypravěčsky bohaté a obrazově čisté – přinejmenším tam, kde Nolan sází na „ruční práci“ či její zdání, kde tlumí digitální efekty, hraje si s duchařskými prvky nebo jako jeho předchůdci propadne kouzlu velebného ticha vesmíru. Jenže líbeznost hudby k „tanci“ v prostoru zavedla již 2001: Vesmírná odysea a fascinaci mrazivou krásou nekonečnosti dovedla k dokonalosti loňská Gravitace. Navíc Nolan „přepojuje“ ze záchranné mise k pozemským rodinám astronautů, takže buduje dva světy – a Země zalykající se dusivým prachem působí originálněji než jeho planeta vln i planeta ledu, které hrdinové zkoumají. Ovšem co mivadí zásadně, jsou tři hodiny zušlechťujících vzkazů lidstvu, meditací „dole“ i „nahoře“, vatových úvah o dobru, zlu, přírodě, pravdě, aroganci, oběti. A melodramatická tónina, protože všichni, s výjimkou zábavných robotů, neustále slzí, štkají a popotahují. Interstellar je snad nejufňukanější sci-fi v dějinách kinematografie.

Rodinný podnik má výhodu, že do něj nikdo zvenčí nemluví. Dan Gilroy, scenárista filmů Bourneův odkaz nebo Maximální limit, si Slídila sám napsal i režíroval (poprvé), do hlavní ženské role obsadil svou manželku Rene Russo, o produkci se Vedle příběhu strhává ústřední postava, lili mimo jiné jeho bratr Tony Gilroy či představitel hlavní role Jake Gyllenhaal. A výsledek? Do značné míry fascinující, i když místy až příliš důkladně popisný.

Základní situaci používá Hollywood co chvíli: muž pracuje jako špičkový tajný agent či zabiják, nic netušící žena je zavlečena do série bitek, honiček a protivenství ústící ve vítězný polibek nad hromadou poražených ničemů. Ke klasikům téhle žánrové makety patří šestnáct let starý, leč nadále jiskřivý film Jamese Camerona s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli Pravdivé lži. Zápletka jako vždy nestojí za řeč, jde o světový vynález, po němž pase kdekdo od jasných zlosynů až po zrádce ve vlastních řadách, ale slouží vyprávění, jež zůstává chválabohu jednoduché, cílené a funkční. On i ona si svá tajemství svěří hned, dokonce i ohlašovaná svatba hrdinčiny sestry se využije méně, než se divák zprvu obává, takže se dvojice může plně věnovat honičkám natočeným s přehledem a s přesnou dávkou bondovsky pohádkové neskutečnosti i vtipu.

V hlavních rolích snímku Lásce na stopě jsou Kate Beckinsaleová, kterou známe jako představitelku hlavní role ve filmu Pearl Harbor, a John Cusack, jehož jsme mohli vidět ve Zlatíčkách pro každého či V kůži Johna Malkoviche.