Ukrizku

Uvěřitelné aranžmá, neuvěřitelný příběh, příšerná realita, drastická pravda a nesmyslné ideologické manévry, které hájí doutnající kreatury v dederonových košilích a kostěných brýlích. To nehezké prosvětluje vlídná tvář Emily Watson. Nedokončené osudy některých postav vyrovnává silná hlavní linie Legasovova hledání pravdy a Ščerbinovy naděje na maximální záchranu. A krom trpkosti a smutku zůstává plno nezodpovězených otázek. A možná, že to je smysl takových filmů, hledat odpovědi a nemnout si pohodlně ruce, že to nakonec dobře dopadlo.

To bylo strašné, smutné, ubohé, nepopsatelně trapné a nešlo to vydržet do konce. Pan Zeman potvrdil svoji roli nemohoucího, vulgárního, hospodsky sarkastického fabulátora s nemocným charakterem a protikandidát se bohužel jen vymlouvavě styděl, že neumí improvizovat. A psychopatický dav primitivně bučících diváků válcoval neschopného moderátora.

"To nejlepší ze mne" by byl rozhodně důstojnější název pro film, kde láska znamená věrnost hodnotám, volbu slušnosti a obětavé pokory před vlastním uspokojením. Je to romantické, americké a předčilo to moje očekávání. Jen starší Dawson vypadal paradoxně mladší nežli jeho adolescentní verze. Amanda - studentka byla přirozená a úžasně věrohodná.

Vtipná multikulturní a multireligiózní rodinná podívaná. Nejde do hloubky, nesnaží se o morální konfrontaci, a to ani v oblasti vztahů, ani náboženství. Pobaví a nezdržuje zbytečným filozofováním. Co je ale neuvěřitelné, je ten absolutní soulad mezi všemi čtyřmi mladými manželi. Holky si opravdu dobře vybraly. Každá ze všech možných barev vytáhla eso co do empatie, profesního postavení, tolerance i sounáležitosti, jen sangviniky s prosociálním mezigeneračním smýšlením. Gratuluji!

Uhlazené, decentní, emočně průhledné životopisné okénko, z kterého by šlo udělat drama za předpokladu, že by se někdo trochu umazal a divák by pak mohl být dotčen tíhou mezinárodní soudní mašinerie a nespravedlnosti nacistického bezpráví.

Hluboká je bezesporu láska Asie k Januszovi. Januszova láska k hloubce je hluboce sebestředná. Dokument sám o sobě ovšem hluboký není. Neukazuje životní priority před nemocí, ani nám nedopřeje informace o uspokojení po uskutečněném ponoru. Samotné přípravy by se vešly do pár minut. Člověka po CMP můžeme pochopit, pokud známe jeho život před nemocí. Význam hrdinských činů pocítíme až s následným přesahem. V Deep love ale nezbývá, nežli si domýšlet. Nabízí se tedy i motiv asistovaného suicida v hluboké lásce? Protože jestli je to jen o překonávání hranic, můj obdiv Janusz nemá. Můj obdiv mají jen ti, kteří ho hluboce respektují, laskavě ho podporují, ale s jejichž láskou on egocentricky manipuluje. Hrdinství má pro mne totiž jiný význam. Zde jsme jen svědky odhodlání nemocného člověka.

Upřímná výpověď o autismu s MR, která vyvrací rainmanovskou scifi o vtipálkovi s geniálními schopnostmi, čistým sakem a asertivními rituály. Tady je realita prosta líbivého umění dojímat. Realita obětavé lásky pečujících, absence zpětné vazby, realita odmítnutí a násilné saturace. Konečně první krok k pochopení nevyléčitelné introverze s patologickou asocialitou. Už jen zbývá doporučit shlédnout těm, kteří mohou ovlivnit zakázku státu . Slovy Hynka Jůna: zakázka státu musí být kvalita života. Kvalita života autistů i jejich blízkých.

Teprve s odstupem několika let mám potřebu zhodnotit kvalitu každého detailu ďáblova obhájce. Dramatický průběh dozajista korunuje geniální Alovo prefinále - proslov o svobodné vůli člověka a o mohutnosti touhy po uspokojení pudů - dává thrilleru nadstandardní rozměr filosofické bilance: čím je člověk a proč je na světě, k čemu potřebuje Boha a za jakou cenu obětuje potravu duše potřebám těla. Soma pneumatikon - duch, který oživuje hmotu, hmotě může rozumět, ale nemusí se jí nechat ovládnout. Když vidím, co mohou mít, proč si na to nesáhnout, když si sáhnu, proč si nekousnout... nemohu nepřiznat svoji paralelu k dnešním komunálním volbám: vlci ve své existenci potřebují trávit beránky. Skryti v rouše beránčím, dokud nepotřebují pozřít sebe sama navzájem, jednou totiž beránci dojdou.

Stejně jako u Pokání Ian McEwan jde do hloubky a netřeba mnoha slov ani obrazů, abychom vytušili, jak palčivě temné pocity ovládají život člověka, kterému zbývá jen malá naděje a někdy ano to ne. Jakkoli se považuji za přízemního diváka, v The Child in Time mi nepřipadalo nic nedostatečné, ale ani zbytečné. Nerespektuji ovšem český název, neboť celé drama vnímám jako metaforu pro dítě v čase, nikoli v pravý čas. V pravý čas přišla konečná perspektiva, to ano. (A díky té předvídatelnosti o jeden bod méně.) Absolutní ponořenost Benedicta Cumberbatcha do své role vyvolává dojem, že je to reálně on, kdo ztratil své dítě, ale stejně tak i svého nejlepšího přítele. Dějová paralela podporuje smysl hledání dítěte, nadbytečná v příběhu není ani omylem. Ale znovu podotýkám, že nějaké dvojznačnosti ve filmech obvykle nechápu. Možná jen tenhle snímek mi na obrazovku přišel v pravý čas.

Okouzlující jsou ženské ve svých rolích. Triviálně naopak působí převrat jejich pozic. Což je škoda, protože první polovina je výživná svou nepředvídatelností. Ta druhá je béčková.