255085349

Nějak se mi nedařilo si hlavní hrdiny oblíbit a fandit jim. Lily Collins mě tu neskutečně štvala a občas mi to přišlo až příliš sentimentální. Takže asi jediné pozitivní, co si ze Stuck in Love odnesu, je skvělá písnička Between the Bars od Elliota Smithe.

"Auntieeee?" Komorní, citlivý film s nesentimentálním, chytře řešeným koncem.

Nějak mi to moc nedávalo smysl a jakoukoliv výpověď o dospívání či hledání sama sebe. Chemie mezi ústředním párem je nulová, o romantice ani nemluvě a nevypadalo to, že by mezi nimi byl nějaký plnohodnotný, oboustranný vztah. Nevím, co je na jakoby "přežívání" v přírodě inspirujícího či zábavného ke sledování. Film obsahuje spoustu zbytečně dlouhých nic neříkajících scén a občas špatný střih. Bohužel, příliš nenadchlo.

V kontextu čím dál zoufalejší české kinematografie je Tátova volha plus minus ucházející. Balzerová si to dává stejně jako v Ženách v pokušení, výborná je kamera a malebné exteriéry a potěší i takřka minimální product placement.

Je to úplně o ničem, ale Jana Plodková by dovedla zvednout kvalitu i Esmeraldě a navíc má skvělý hlášky, takže tak. Třeba přežiju i avizovanou druhou řadu:)

První a rozhodně poslední sci-fi film "vetřelčího" typu, který jsem viděla. Life je bohužel ultrabéčkové sci-fi, ve kterém se všichni chovají dementně, logických lapsů je tu více než chapadel té hnusné chobotnice z druhého patra, Jake Gyllenhaal se loučí s kravičkami a mráčky a člověk jen lituje, že takoví herci jako Rebecca Ferguson a Ryan Reynolds mají tohle zapotřebí. Mnohými vychvalovaný konec pak pro mě Life sráží na úroveň toho největšího a nejstaršího braku. Ble.

"Happy birthday!!" Prostě uber kraťas:-)

Příšerně slzopudná a sentimentální křesťanská agitka. Ocenila bych, kdyby se čas od času objevil aspoň jeden pořádný film, který křesťany nezobrazuje tak propagandisticky a nečiní na diváky vysloveně ideový nátlak. Takto je to bohužel jen a jen kontraproduktivní.

Češi mají tolik úžasných historických osobností, ale ani o jedné se jim zatím nepodařilo natočit skutečně dobrý film. U Milady Horákové to mrzí obzvlášť, jednak proto, že to byla osobnost světových rozměrů a jednak proto, že se snímek o ní chystal tak dlouho. A co z toho vzešlo? Neskutečně fragmentární, horší než průměrný film, u kterého si asi po třiatisícáté zatmívačce říkáte, že někomu vážně zakroutíte krkem. Film, v němž jsou všichni čeští herci obsazení čítankově předvídatelně podle své škatulky, o trapném déja-vu s Ivanou Chýlkovou aka Přítelkyní z domu smutku ani nemluvě. Film, ve kterém Aňa Geislerová a Jitka Smutná přehrávají své komunistky tak zuřivě, až je to nechtěně směšné a chudák Ayelet Zurer nemá lautr vůbec nic co hrát. Postsynchrony jsou jako už tradičně obludné a hudba primitivně návodná. Tomu nejdůležitějšímu, tedy procesu, je věnováno všeho všudy asi tak tři minuty, z toho tři minuty jsou soustředěny na Geislerku. Teda, řeknu vám, nebýt tam na konci Drtinová, asi tomu dám odpad:)

"Kiss me, my girl, before I´m sick." Feministická příručka, jak si obtočit kolem prstu náročného génia. Film podobný v příběhu zmiňované vzácné krajce ze 17. století - viditelně pracná, nesmírně precizní a komplexní práce ve všech ohledech. Z některých andersonovských kompozic až přecházel zrak. Překvapivé množství osvěžujícího černého humoru. Tradičně autentický Daniel Day-Lewis a perfektní Lesley Manville. Povedená studie Münchhausenova syndromu by proxy i dialektiky submisivního a dominantního.