Takaru

Co bych byl bez hudby? Co bych byl bez hudby skupiny Pink Floyd? Léta nezadržitelně plynou, vše se mění, něco však naštěstí zůstává stejné a neměnné, bezpečné světlo majáku na rozbouřeném moři. Doby, kdy mě The Wall fascinovalo, ale nebolelo, jsou v nenávratnu, hluboko ztracené v proudu plynoucího času. Člověk dlouho snáší rány bez viditelných změn. Pak se ale stane něco, co otřese vaším světem, zbourá pracně budované, zdánlivě nezničitelné hnízdo, a vy zažijete hrůznou nekončící jízdu na vlnách vlastního šílenství. Člověk, ale vydrží vše. Je jen otázkou, kolik z něho zbyde, nebo jak se změní.Tohle je pro mě The Wall v 21. století. Ano, přiznávám se, tentokráte bučím a vytrvale bučet nadále budu s pomyslným stádem. Pět za hudbu, pět za zpracování. Tak zase někdy.

Film, jenž mě zahřál u srdce a pohladil po duši. Co více si přát. Jeden z nemnoha filmů, které jsem viděl nejdříve doma, a až po několika letech si jej dopřál v kině, prostě mi to nedalo a zašel jsem, a můj dojem z něj se jen umocnil. Ostatně, už dlouho jsem neviděl, tolik skvěle naladěných diváků po skončení projekce. Mám dojem, že někteří měli neodolatelnou chuť si zazpívat. Silné čtyři hvězdy, pátou nechávám zatím v záloze. 24.2.2016: Ne čtyři hvězdy jsou málo, zvyšuji na pět.

Pro mě nepřekonatelný nádherný film o lásce, uvěřitelný, bolestný a přesto dávající naději těm všem z nás, kteří to nevzdávají. Ani nevím, kolikrát jsem jej za těch 20 let od jeho vzniku viděl, musím přiznat, že jsem u něj často usínal. Přesto jsem ale v hloubi duše cítil, že čas, kdy ho opravdu docenim, teprve přijde. Člověk musí zažít něco podobného, aby pochopil význam příběhu a mohl jím být zcela pohlcen, prožít jej, naplno pustit uzdu emocím, které si tento mistrovský kus zaslouží. Stále věřím, že mé staré sny se na rozdíl od těch Robertových beze zbytku vyplní, a že to, co jsem prožil bylo jen vysokou pecí, ve které se chlapec mění v muže.