Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (1 871)

plagát

Městečko Pines (2015) (seriál) 

Matta Dillona mám vcelku rád a navíc popisek k seriálu sliboval jakousi neurčitou mysterióznost. To jsem se fakt těšil. Přijet do města, ze kterého vám podivně chovající se lidé nedovolí odjet – to je pro mne vskutku lákavá záležitost. Navíc, když ti lidé jsou tak podivně přívětiví… To celé mi připadalo jako zajímavé, třebaže klišovité mystérium. Původně jsem si totiž myslel, že půjde o společnost podobnou té ze „Stepfordských paniček“ nebo možná z „Městečka Pleasantville“. Jenže ony se nějak ty žánry každým dílem měnily, přičemž napětí a tajemno zůstávalo. Mohli jsme sledovat tu drama, tu thriller z totalitní společnosti, potom vše přešlo do roviny sci-fi, přes něco podobného zombíkům, až jsme se vrátili zpátky k zajímavě pojaté totalitě. Opravdu poměrně zvláštní seriál, který jsem si celkem kvalitně vychutnával. Jsem zvědav, v co se to obrátí ve druhé sérii.

plagát

Začarovaná Ella (2004) 

V posledních třinácti letech jeden z nejlepších amerických pohádkových příběhů. Sympatická Ella, dost zajímavých pohádkových postav a hezký příběh. Vše v pěkných barvách. Jo, mně se to fakt hodně líbilo. Navíc, když se tato pohádka stala součástí dětství mých dvou dcer.

plagát

Ulica Cloverfield 10 (2016) 

Filmy s takovýmto námětem jsou mnou hodně vyhledávané. Mám rád filmy typu „lidé v místnosti“, kdy může divák sledovat chování a povahy jednotlivých postav a interakce mezi nimi. Mám rád, když můžu sledovat, jak se věci pod tíhou situace mění a jak na celkovou atmosféru sledované postavy reagují. Jenže to bych musel zůstat u filmu „Divine“ a ne u tohoto, který byl fakt velkým příslibem. Vše začalo klasicky a společnosti přeživších a jejich momentální situace povzbuzovaly k dalšímu sledování. Poslední třetina nicméně z toho všeho udělala béčkový thriller s jedním pomateným volem.

plagát

Poslední mohykán (1947) 

Herecký koncert Jaroslava Marvana ve velmi vtipném příběhu. Situaci, kdy by člověk chtěl být neviděn u toho, když o něm druzí mluví, by si přál zažít skoro každý. Jen ti moudří ale vědí, že někdy je lepší nevědět. No ale když si z toho člověk vezme ponaučení, kdo ví, někomu by to možná prospělo.

plagát

187 (1997) 

Kdybych tento film viděl o nějakou tu pětiletku dřív, možná bych hodnotil i výš. Po dvaceti letech služby ve věznici a celkových životních zkušenostech jsem už tak otupělý, že to se mnou moc necloumá. Spíš bych měl otázku: kolik desetiletí se točí filmy s touto tématikou? A kolik roků s tím prakticky nikdo nic nedělá? Nechci se dožít doby, kdy už se takovéto filmy točit nebudou A to z důvodu takové brutality, že by byly prakticky nezveřejnitelné.

plagát

Kolónia (2015) 

Těšil jsem se na film, kde budou celkem podrobně vyobrazeny útrapy lidí zatknutých a uvězněných Pinochetovými lidmi. Místo toho jsem viděl příběh lásky, která sice nepřenáší hory, ale zato trhá ostnaté dráty. A je mi jedno, že to bylo natočeno na základě skutečných událostí. To bychom pak museli věřit, že Kajínek je Jánošík. Nejde mi o to vidět mučení a týrání lidí kvůli „většímu“ prožitku. Jde mi o to to vidět, protože jsem četl, že to tak bylo. Prostě je to o tom, že když je v dramatu láska, hned se lépe prodává. Podívejte se třeba na zamilovaný „Titanic“.

plagát

Uteč (2017) 

Užívám si při filmech, kdy se člověk objeví mezi lidmi, kteří jsou na první pohled milí, na kterých jde ale v rozvíjejícím se ději postupně vypozorovat jakási podivnost – jakási podivnost v chování těch zpočátku normálních lidí. A já mám prostě touhu s hlavním hrdinou tu záhadu rozlousknout. Ať už se potom jedná o jakési sociální, genetické či jiné inženýrství. Film pro mne nebyl šokující, to by musel obsahovat nějaký zvrat, který jakoby do logického vyústění nepatří. Mně osobně bohatě stačí fakt, že byl film mysteriózní a s „divnými“ lidmi. Každopádně na jeho rozpočtovou levnost a celkovou neznámost byl dost dobrý. Dal bych nejraději tři a půl hvězdy, čtyřma bych totiž trošililinku zdegradoval dosavadní čtyřhvězdičkové filmy. PS: Nejhorší je, když jsou lidé už tak za hranou, že pro nějaké své přesvědčení, ideologii či filosofii, jsou schopni „používat“ jiné lidi pro své účely bez jakéhokoliv morálního dilematu ve smyslu a pod rouškou nějakého vyššího lidství. S těmito lidmi bych neměl v žádném případě slitování. Jsou to přesně ti, co dělají (z jakýchkoliv zrůdných důvodů) pokusy na lidech a vlastně jim ani nedochází, že obětmi jsou živé bytosti, které normálně cítí bolest, strach – prostě normální psychické a fyzické emoce. Jak říkám, na svou „levnost“ hodně dobrý film.

plagát

Černá listina (2011) 

Přišel jsem domů z odpolední a rodinka se dívala na něco na Filmboxu. Krátce poté začal nový film a já asi po deseti minutách řekl: „nepřepínejte to, když už to běží“. Začátek byl celkem zajímavý – ve scéně, kdy hlavní hrdinku nevybíravě buzeroval šéf supermarketu a ona si na to konto něco zapsala do deníčku. Pak jí dal u večeře v restauraci kopačky její přítel a ona si zase něco zapsala do deníčku. Tak jsem si přečetl, o čem ten film má vůbec být a nechal jsem prostor pro příchod nového přítele na scénu. Tam už se deníček nekonal, protože tento nový přítel byl milý, pozorný a tolerantní. Zamilovali se do sebe. Dále to byla černá komedie, ale velmi laciná. A závěr jsem ani nevnímal. Každopádně mé oblíbené – „potenciál to mělo“.

plagát

Osvietenie (1980) 

Stanley Kubrick a Jack Nicholson – co k tomu dodat? Perfektně vystavěná a vybudovaná atmosféra prokládána až nereálně pomalými dialogy a jízdou na trojkolce. Mistrovské vyobrazení proměny psychopatické osobnosti, požární sekery a mrazivého ticha v osamělé zasněžené krajině. Kdyby csfd existovalo daleko dřív a já se narodil daleko dřív, napíšu daleko delší komentář. Teď je to „jen“ uvědomění si mistrovské klasiky v dějinách kinematografie.

plagát

Aj dvaja sú rodina (2016) 

Roztomilý příběh bezstarostného mladého muže, jehož život je rázem obrácen naruby zjevením se tříměsíčního děvčátka, které opouští jeho matka. Dalo by se napsat „sex na jednu noc a odpovědnost do konce života“. Duo Hugo Gélin - Omar Sy ukazuje, že jim vzájemná spolupráce sedí a že našli žánr, ve kterém jsou oba doma. Rád jsem také viděl Clémence Poensy, která mne uhranula již ve filmu „V Bruggách“. Přestože zde její postava až tak sympatická nebyla. Ale její chování a postup se dal očekávat. Nechci používat ohraná klišé, ale scéna v závěru filmu na střeše mě celkem rozsekala. Zpětně si totiž chování otce uvědomíme a pochopíme, proč k výchově své dcery přistupoval tak, jak k ní přistupoval. Celkově tedy dostáváme poměrně dojemný film, který netlačí na city a funguje, protože je.