DeliCZ

Nejlepší antitotalitní film, co byl kdy natočen. Pro Formana se jednalo o velmi osobní téma - téma boje s autoritou, střetu svobody a totality. Nemyslím si, že pro kteréhokoliv jiného režiséra by toto téma bylo bližší, než pro Formana. Ten akorát přesunul děj z Československa do jedné psychiatrické léčebny, ale pravidla jsou stejná. Prakticky celá léčebna (konkrétně pacienti) je řízena despotickou sestrou Ritchetovou, která zastupuje funkci velkého bratra v podobě komunistické strany. Ta má zastupovat kázeň, řád a pořádek. Oproti ní stojí drobný kriminálník Randell, který zastupuje svobodu, spontánost, a demokracii. Nejedná se tedy jen o střet Ritchitové s Randlem, ale také střet demokracie a totality, kapitalismu a komunismu. Ostatní pacienti jsou samozřejmě vychováni v systému, který je v léčebně zaveden. Když ale do léčebny přijde Randel, celý systém se začne rozpadat a pacienti si začnou uvědomovat pocit svobody a podobně jako v době pražského jara, je zde svoboda potlačena v závěru filmu k uchování moci. Samotný útěk indiána z léčebny bychom pak mohli přirovnat k útěkům lidí v době okupace na západ. Z tohoto důvodu je tento film daleko pochopitelnější pro lidi, kteří mají zkušenost s totalitou. Samotné postavy jsou v tomto filmu vykreslené opravdu dopodrobna a ačkoliv se jedná dost možná o jeden z nejlepších filmů Jacka Nicholsona, tak ten, kdo tomuto filmu dal korunu je Louise Fletcher, která roli hraje maximálně důvěryhodně. Samotná Ratchetová je nejvíce děsivá tím, jak přirozeně působí a fakt, že takových sester Ratchetových běhá po světě plno tuto postavu tvoří víc a víc znepokojující. Ostatní herci (Danny DeVito) jsou samozřejmě také skvěle sehraní a Forman příběh z léčebny polidšťuje nejvíce, jak může.

Spaghetti-western pro 21. století. Film tomuto žánru, ale nejenom vzdává poctu, ale také ho inovuje a upravuje, pro současné publikum. Zatímco ve filmech Sergia Corbucciho šlo především o povrchní uspokojení nenáročných diváků, kdy filmy byly plné klasických stereotypů, jednoduchým dějem a až příliš stylizovaným divokým západem (viz. původní Django), tak Nespoutaný Django je pro úplně jiné publikum. Film bych spíše přirovnal v první části, plné skvělých exteriérových záběrů k Leonemu, nebo filmům Johna Forda, a v druhé, ve které se děj uzavře do jedné místnosti a čím dál více napínavou a gradující atmosférou k Hitchcockovi, přičemž Tarantino opět dokazuje svou schopnost napínat scénu s vytříbenými dialogy. Pokud bychom film zařadili do kontextu, tak se odehrává dva roky před vypuknutí války severu proti jihu a otroctví je na jihu velmi rozšířené a kruté. Ono samotné označení western může vzbudit pochyby, jelikož se film téměř vůbec neodehrává na „západě“ v zaprášené poušti, nevyskytují se zde klasičtí cowboyové, kteří bojují proti banditům, nevyskytují se zde indiáni, ani mexičani a řekl bych, že film (hlavně jakmile se děj přesune na Candyland) je historické kostýmové drama. Čím se ale tento film liší od 12 let v řetězech a co v sobě ale nese prvky Spaghetti-westernu je neutralita všech postav, jelikož se zde nenachází téměř žádná úplně kladná postava, ale spíše antihrdinové, dále pak soundtrack, který se skládá z různých italských westernů od Morriconeho, přes Bacalova až po Ortolaniho, a dále pak jistá stylizovanost, která ale vůbec nepůsobí rušivě. Dále se pak výrazně od 12 let v řetězech liší tím, jak jsou zde otroci zobrazeni, jelikož Tarantino využil podobného postupu, jako v Hanebných panchartech, ve kterých židy nevykreslil jako trpící oběti, ale nechal je vstoupit do radikální a mocnější pozice a postavy působily daleko více sebevědomé a dominantní. To samé udělal Tarantino i zde, jelikož Django představuje toho drsného nekompromisního cowboye, který jede zachránit svou ženu a pomstít se těm, kteří se k němu a k jeho ženě zachovali špatně. Pokud bych se měl vyjádřit k hereckým výkonům tak byly nepochybně skvělé, co je ale pozoruhodné, že nejvíce pozornosti si u mě nezískal Django, ani Calvin Candie v podání Leonarda DiCapria, ale Dr. Schultz, kterého naprosto strhujícně zahrál Christoph Waltz. Schultz je výřečný, kultivovaný, sečtělý a s Djangem je mezi nimi velká chemie. A i když si Waltz zahrál podobnou roli i v Panchartech, tak tady je člověku na rozdíl od té předchozí také sympatický. A to celé je natáčené na širokoúhlý Panavision, který, když porovnáte s většinou novodobých filmů točených na digital, tak působí jako opravdový film. Celkově tedy musím uznat, že opravdu Django se může s přehledem rovnat se skvělými filmy jako Tenkrát na Západě, nebo Hodný, zlý a ošklivý.

Ennio Morricone právě přepsal historii filmové hudby. Hudba, která bývá pouze jakýmsi podkresem, pro zvýraznění emocí, se zde stává naprosto plnohodnotným veledílem, který zdaleka přesahuje označení "soundtrack". Tohle je totiž symfonie. A myslím, že za pár desítek, nebo stovky let bude ve stejné kategorii, jako mnohé skladby od Bacha, nebo Beethovena. Pokud si tedy přetavíte tu hudbu v kombinaci s těmi úchvatnými záběry jižní Ameriky, tak nejde dát jinak než plný počet.

Absolutní vrchol žánru Sci-fi. Zajímavé je to, že na rozdíl od jiných Sci-fi filmů, není ani trochu akční, není vlastně ani nijak dobrodružný, ale naopak mystický, pomalý a hlavně neuvěřitelně atmosférický. Rozhodně tohle tedy není film pro běžného popcornového diváka. Pokud se ale vžijete do Straussovi hudby, do těch vesmírných záběrů, tak vám tento film přijde hypnotický a pak jenom začnete přemýšlet, co Vám chtěl Kubrick sdělit, a nejspíš, každý ten film pochopí jinak. Na čem se ale nejspíš všichni shodnou, je to, že Kubrick byl génius a vizionář a že tohle je jeden z nejdůležitějších filmů vůbec.

Americký Jára Cimrman. Forrest Gump je v podstatě satira na americkou historii 20. století, Forrest v ní proplouvá s takovou lehkostí a grácií, že samotná Gumpova životní cesta je motivující snad pro každého. Občas se stane hvězdou amerického fotbalu, jindy ping pongu. Když ho to přestane bavit, začne sprintovat po USA.  Nebo začne investovat pomocí krevetové firmy do Apple a stane se miliardářem. A přitom to vše úplně přirozeně a náhodně, aniž by to jakkoliv ovlivnil. Hlavní myšlenka Forresta Gumpa je tedy ta, abychom život nebrali příliš vážně a abychom si všímali i zdánlivě málo významných věcí a to je podle mě krásná myšlenka. Proto Forresta Gumpa považuji za jeden z nejoptimističtějších filmů...

Tarkovského poetika v plné kráse. Sledovat Andreje Rubleva je jako sledovat ony nástěnné malby, které Rublev namaloval. Někdo na ně dokáže hledět hodny, a pro jiného to bude nepřístupná nuda. Andrej Rublev, stejně jako většina filmů od Andreje Tarkovského není pro běžného diváka. Jeho filmy nabízí celou řadu filosofických úvah, které jsem sám většinou nepochopil, ale tento film mě fascinoval z jiného důvodu. Fascinoval mě naprosto mistrovskou kamerou, kterou měl promyšlenou v každém záběru a dále naprosto realistickou středověkou atmosférou, kterou ještě podtrhuje ona pomalost vyprávění a schopnost vyprávět film, takovým způsobem, že si vystačil pouze s mimikou herce, na kterého zabíral záběr klidně i minutu a divák od něho neodtrhne oči.

Film by se dal rozdělit na dvě části. První část filmu, která si vystačí s jedním interiérem a je velmi minimalistická se mi líbila opravdu hodně a řekl bych, že je téměř bezchybná. Ono dilema, které řeší hlavní postava, zda vyplatit výkupné kvůli cizímu dítěti, a přijít skoro o vše, nebo ne, neřeší jenom ona postava, ale také diváci. - spoiler -Napětí zde skvěle graduje až do předání výkupného ve vlaku a celá tato část mohla být klidně ještě více delší. - konec spoileru. Oproti tomu druhá část je čistě detektivní a od pana Gondy v podání charismatického Toširó Mifuneho se děj zaměřuje hlavně na práci detektivů. Je důležité říct, že samotné pátrání je opravdu velmi detailní a poměrně promyšlené, ale po atmosférické stránce mě ta druhá část přišla neosobní, odtažitá a bez atmosféry, kterou měla ona první část, nebo, kterou mají např. filmy podle Agathy Christie, což je škoda. I tak je to ale velmi dobrá detektivka.

Rádoby vtipný film, který se tváří jako "cool", o napravení se z floutka do zodpovědného otce, přičemž nechybí laciné vtipy, na úrovni Kameňáků. Škoda peněz, které se mohli vložit do něčeho smysluplnějšího.

Místo akčního béčkového válečného filmu, který čerpá z brakových filmů 60. let, nám Tarantino představil neakční konverzační film, který bych oním intelektem přirovnal k Hitchcockovi, nebo Kubrickovi. Samotná úvodní scéna na statku, ve které Hans Landa hledá židy je naprosto strhujícně napsaná a Tarantino nám dokazuje maximální využití jeho spisovatelských schopností a struktury budování napětí. Tarantino, pomocí dvou postav, které sedí u stolu a diskutují neuvěřitelných 25 minut o banalitách, natahuje gumičku tak dlouho, dokud gumička nepraskne a jakmile gumička praskne, divák jen hledí s otevřenou pusou. Další zajímavý prvek je způsob vypravování, kdy film má dvě základní linie, které jsou ale svým tempem, svým stylem, a i svým žánrem, poměrně odlišné a mohlo by se říct, že každá je z trochu jiného filmu. První linie vypráví o mladé, židovské majitelce kina Shosanně, která se plánuje pomstít nacistickému režimu, přičemž tato linie působí jako od Evropských autorských režisérů z 60. let a je daleko více sentimentální a melancholická, (samotná scéna v restauraci, ve které Shosannu  „vyslýchá“ Hans Landa je jako od Hitchcocka), na rozdíl od druhé linie, ve které se nám představí židovské komando Panchartů, v čele s Aldem Reinem, které je postrachem všech nacistů i německých vojáků, která vzdává hold Spaghetti-westernům (Sergio Leone, Sergio Corbucci), dobrodružným válečným (Velký útěk, Tucet špinavců) i béčkovým exploatačním filmům, ale místo kopírování si Tarantino bere pouze principy a jisté prvky těchto žánrů. Film je dále rozdělen do kapitol, přičemž v každé kapitole Tarantino vkládá svoji strukturu pro budování napětí pomocí již zmiňované gumičky. Film dále graduje a v poslední kapitole se tyto 2 linie protnou. Další výrazný prvek film jsou silné postavy, které jsou velmi podrobně, věrohodně a naprosto brilantně napsané. Ať už německý voják Hugo Stiglitz, který se přidal k panchartům a dává Němcům za vyučenou a připomíná Clinta Eastwooda v Leonových filmech, dále pak britský špion a filmový kritik Archie Hicox, který působí až, jako britská karikatura, dále mladá židovská majitelka kina Shosanna, se svým francouzským šarmem a vůdčí povahou a v neposlední řadě monstrózní nacistický plukovník Hans Landa, který diváka neděsí svojí agresivní povahou, jako ostatní nacisti v jiných filmech, (naopak je velmi kultivovaný, příjemný a výřečný), ale svým rozumem a intelektem, který hodlá použít ve svůj prospěch. Samotná postava je napsaná extrémně detailně a již v úvodní scéně, ve které hledá židy, při vstupu do domu pohlíží na skříně, strop, nebo podlahu (poté dokonce při podání ruky jedné z dcer farmáře opatrně zkusí, jak vysoký má srdeční puls, aby zjistil, zda je nervózní nebo ne). Děsivé na této postavě tedy je to, že Landa ví, co ostatní ne. Dokonce Landa ví, co ostatní ví, a s tímto vědomím Landa manipuluje s ostatními postavami, a dostane od nich přesně to, co potřebuje. (viz. Domluva o ukončení války) Osobně si myslím, že postava Hanse Landy je jedna z nejlepších záporných postav, které kdy byly vytvořeny. Samotný film je tedy poměrně mnohovrstevnatý, ale Tarantinovi svým scénáristickým a režijním umem se film nerozpadl pod rukama a je celý velmi komplexní. Popravdě je tento film jedním z nejlepších z nového tisíciletí.

Magnum opus westernového žánru a Sergia Leoneho. Myslím, že na otázku, zda je lepší The Good, the Bad and the Ugly, nebo Once Upon a Time in the West odpovědět nejde, protože nejenom, že nedokážu, říct, který film je lepší, ale hlavně, každý je úplně jiný, a řekl bych, že každý je pro trochu jiné publikum. Zatímco The Good, the Bad and the Ugly je poměrně svižná filmová jízda, s trochu černohumorným nádechem a stylem, který si později osvojil Quentin Tarantino, tak Once Upon a Time in the West je filmová báseň, která vypráví skrze naprosto geniální filmovou hudbu a naprosto geniální kamerou a kompozici. Film, který je naprosto výborně zrežírovaný, kdy samotný výraz postav vám řekne daleko víc, než desetiminutový monolog. Film, který umí pracovat brilantně s tichem, které velmi chytře využívá k budování napětí. (Viz. Celá úvodní scéna, kde banditi čekají na vlak.), film, který umí pracovat brilantně s postavami, a hlavně film, který umí pracovat brilantně s hudbou, která film nejenom doplňuje, ale hlavně vypráví příběh a dokonce je i součástí příběhu (Man with a Harmonica Theme), dále pak má každá postava svůj hudební motiv, který slouží jakožto její charakteristika. Snímek je na rozdíl od jiných westernů daleko pomalejší, nesnaží se divákovi vsugerovat akci a dobrodružství, ale naopak si dává načas a postavy rozmýšlí jednotlivé kroky daleko s větším rozmyslem. Závěrečné finále pak filmu dává naprosto epický rozměr, navzdory tomu, že si vystačí s dvěma pistolníky, širokoúhlou kamerou, zaprášenou pouští, nulovým dialogem a geniální Morriconeho hudbou. Právě tento film byl jedním z důvodů, proč jsem později propadl filmům a filmové hudbě Ennia Morriconeho.