alliade

Po dlouhé době jsem se v kině opravdu u filmu bavila, i když... ano, byla to prazvláštní podívaná. Chvílemi z filmu byly cítit silné emoce (i přes to choreografii (která nejednou šla mimo hudbu) a i přes ostré přechody v hudbě) a chvílemi bylo naprosto jasné, že se jedná o recesi ze strany autora. Film mě v kině celou dobu bavil a nadšeně jsem jej hltala. Což je doslova prazvláštní, když si člověk vezme - co se na plátně vlastně opravdu většinu času dělo. Rozhodně film nebude bavit každého a ty, co film nedokoukali nelze (ne)chápat. Já jsem každopádně za tuto podívanou velmi ráda, protože mi změnila na zbytek dne uvažování i náladu, a naprosto mě otupěla - a to se občas přeci jen hodí!

Celé mě to bavilo převážně díky vizuálu celého filmu, který mne velmi bavil. Zajímavé pohledy a kompozice - bylo to opravdu moc příjemné sledování. Co se obsahu týče... mám takový divný pocit, že tento film dělá naprosto to samé, co většina filmů tohoto žánru. Ukazuje "lidskou stránku" někoho, kdo byl na první pohled nepříjemný a pravděpodobně i protivný. Ano, jasně, co jiného by divák chtěl vlastně vidět? Mě to přišlo jako něco, co celý film do jisté míry kazilo. Netuším proč přesně, ale přišlo mi to jako kýč, který mi každopádně alespoň kompenzoval onen vizuál.

Jedna věc, kterou na tomto filmu musím ocenit ze všeho nejvíce je ta, že Arianna se nezbavuje na konci filmu své identity. Zjištění "pravdy" pro ni není - aktem vysvobození - ve smyslu toho, že by celou dobu žila ve špatné roli a teď jí došlo, že když se z této role vysvlékne (jako had ze své kůže) vše se v dobré obrátí. Je to pro ni aktem vysvobození v tom smyslu, že jí to dává svobodu v tom porozumět sama sobě. Moc si tohoto vážím, protože moc filmů, kde by po takovémto zjištění hrdinka/hrdina zůstali v roli ve které jsou vychováváni a žijí v ní - mě nenapadá.

Nevím přesně, co mě na tomto filmu bavilo, ale rozhodně něco ano. Poslední dobou se na filmy ve velké většině nedokoukám do konce, ale u tohoto snímku jsem vydržela. Líbilo se mi také to, že jsem se mezi dvěma charaktery Jéremira Reniera neztrácela více než bylo nutno, což se mi moc často nestává - vzhledem k tomu, že zrovna v tomto nejsem nejpozornějším divákem. Úvodní záběr na vagínu, který se nápaditě přeline, mě zaujal natolik, že mě nepustil do konce filmu, protože jsem v tom viděla určitý smysl. Nejslabší mi přišel bohužel závěr. Celou dobu to bylo zajímavé, příjemné a vzrušující drama, které pak z ničeho nic uteklo / zmizelo a odeznělo. A mě naráz chyběl ten zápornější milenec a vysvětlení mi moc "nestačilo". Od F. Ozona se mi líbilo už Jen 17 a vyvolávalo to u mě zvláštní emoce, a tak jsem moc ráda, že tímto snímkem si moje sympatie - pomocí zvláštní nálady celého snímku - udržel.