pandakiller

Z nostalgie čtyři hvězdy. Je to výstavní camp slasher své doby. Dnes už asi neobstojí, ale svoje kouzlo pořád má. A hlavně mě pořád baví. Film chápu především jako druh zábavy. A je celkem jedno, jestli se jedná o film umělecký nebo amatérský - i umělecký film přece může člověka bavit. Pro hodnocení filmu je pro mne zásadní prioritou, jestli se mi film líbí, jestli mne baví a jestli si ho mám chuť pustit opakovaně. Teprve v druhém plánu hodnotím scénář, kameru, výpravu, herecké výkony a technické ztvárnění vůbec. Naopak originalita nebo nelogické chování postav jsou pro mne věci, které považuji za zcela podřadné. To jestli je film originální mohu sotva zcela objektivně posoudit, mohu jen říct, že jsem nic podobného neviděl, což neznamená, že nic podobného neexistuje. A o nelogičnosti chování postav snad už ani nemá cenu mluvit. Lidi se prostě často chovají divně a v krizových situacích to platí dvojnásob. Ve stressu nebo pod psychickou dekou uděláte takovou hovadinu, o jaké se nikomu ani nesnilo. A někdy stačí jenom se zamyslet a přestat dávat pozor. Lidé se chovají nelogicky pořád, stačí se podívat na večerní zprávy. To ale děcka, která tráví celý svůj život před monitortem počítače, sotva dokážou pochopit. Myslím, že právě v tomhle smyslu by měli být diváci k autorům trochu tolerantnější a prostě si říkat – možné je přece všechno, jo, ta kráva vleze vrahovi přímo do cesty, to já bych nikdy neudělal, ale možné je všechno. A ono je. Ve skutečnosti je opravdu možné všechno. Vzpomeňte na Jeffreyho Dahmera! Můj desátý příspěvek zde na fóru je trochu hlubokomyslnější, ale co. Stejně to asi nikdo číst nebude, tak jaképak s tim fraky.

Jeden ze 100 filmů, které bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov. Nezávislá filmařina, dlouhé záběry, velké celky, parádní atmosféra a nebýt toho rychle spláchnutého konce, neměl bych absolutně žádnou výtku. Forma velkofilmu by Zarchiho nápadně nenápadnému dílku nesvědčila, naopak, tohle je přesně ono. Všechno sedí jak má, včetně civilních hereckých výkonů a spousty zdánlivě blbých keců. Možná snad mentál trochu přehrává, ale čert to vem. Jen ten konec mne trochu zklamal, ne snad ani tak samotné provedení vražd, které do celkového konceptu zapadá. Neřekl bych, že jsou ztvárněny hůře nebo, že jsou odbyté, to co ale je trochu odbyté je to, jak se k vraždám došlo. Zatímco k prvním dvěma vedla pěkná široká cestička se vší tou omáčkou, která je potřeba, konec samotný to vzal rychlým sestupem po krkolomné stezce. Ono to tak dost často u nezávislých produkcí bývá, že se žádné velkolepé finále nekoná, což má být zřejmě protiváha velkým hollywoodským blockbusterům. Někdy může být takové to vyšumění do ztracena i zábavné, někdy to ale spíš otráví. Tady to vysloveně neotráví, jen trochu zamrzí. Působí to na mne dojmem, vraždy máme vymyšlený, teď ještě nějakej děj a večer jsme doma. Tady si mohli tvůrci s pomstou lépe vyhrát a mládenci rozhodně měli být Jennifer důstojnějšími soupeři. S tím, že proti jejich samotnému skonu nic nemám a respektuji ho. Jenom na mne to, jak k vraždám došlo, nepůsobilo moc věrohodně. Narozdíl od - a to především - vybrabčení toho chudáka v koupelně - to byl naopak majstrštyk a nejen vražda samotná, ale i způsob, jakým se k němu Jen propracovala ..... ale dost už pitvání, tenhle film mě prostě baví, co k tomu má cenu ještě dodávat..... asi nejsem normální.

Pamatuji si, jak mi kdysi jeden kamarád vyprávěl o filmu, v němž jsou použity fragmenty ze skutečných kanibalských orgií. Okamžitě jsem dostal chuť takový film vidět. Podařilo se mi to o pár let později, kdy se Deodatovo slavné dílo dodstalo do videopůjčoven a pak i na trh s videokazetami. Málokdy se stane, že když člověk po nějakém filmu tolik prahne, není alespoň trochu zklamán, když ho pak má možnost shlédnout. Kanibalové jsou pro mne osobně jednou z mála takových výjimek. Film mě opravdu nadchnul. Dodnes ho považuji za bezkonkurenčně nejlepší dílo italské hororové školy minulého století. Na rozdíl od většiny italské produkce zde chybí vysloveně špatné efekty, toporné herectví, bídný střih, nepřehledný příběh a naopak přebývá uvěřitelnost. O atmosféře netřeba hovořit. Výhrou v loterii byl zvolený pseudodokumentární způsob natáčení. Prehistorické found footage jako víno. Pozornost k filmu přitahovaly všechny senzacechtivé diváky (stejně jako mě) fámy, které hovořily o tom, že kanibalské orgie v dokumentárním sestřihu jsou autentické. Fabulace byla od samého začátku v plánu – štáb chtěl, aby diváci uvěřili, že se jedná o skutečné kanibalské orgie zasazené do hraného filmu. O tom svědčí i fakt, že herci se ve smlouvě zavázali k tomu, že po skončení natáčení se na rok nebudou ukazovat na veřejnosti, aby se tak docílilo zdání, že ve skutečnosti opravdu zemřeli. Deodato netušil, jakou vlnu odporu svým činem rozpoutá - prý byl deset dní po premiéře filmu zatčen. V Itálii způsobil film takový poprask, že se nakonec herci museli ukázat v přímém přenosu v italské televizi aby tak potvrdili, že opravdu nebyli sežráni zaživa. To už se Deodato motal po soudech a přinášel důkazy, že žádný člověk újmy neutrpěl. Jediné, co nakonec film skutečně bez příkras zdokumentoval, bylo vraždění několika zvířat, za což Deodato dostal flastr. Podezření, že nechal zabíjet domorodce kvůli nižším nákladům na produkci filmu se podařilo vyvrátit. Scéna s kastrací jednoho z herců byla podle zdejších informací natočena tak, že od pasu nahoru bylo tělo figurína, avšak od pasu dolů se jednalo o skutečné lidské tělo, „zakoupené“ z automobilové havárie. Tuto skutečnost štáb tajil, protože se obával zákazů promítání filmu v mnoha zemích. Řekněme, že tyhle věci opravdu nejsou úplně košer, ale já tu teď nehodnotím Deodatův morální kredit, ale zábavnost jeho filmu. A s tou jsem nadmíru spokojen (více než 90%).