MrKrahujec

"Divadlo není život. Divadlo je divadlo! Ale k životu ať nás vede." napsal kdysi dávno Jan Kopecký a jako by to napsal o tomto filmu, protože k tomu není co dodat (a to i včetně té nápadně nenápadné podobnosti jednoho z protagonistů s režisérem).

Bylo by to velice dobrý, kdyby to současně nebylo tak strašně americký. Je to sice pokus o americkou limonádu trochu jinak, ale pořád jde o americkou limonádu. A ani výtečný Jack Nicholson nemůže zachránit všecko.

Na tenhle film jsem se dost těšil, protože japonské animáky (míním tím samozřejmě ty kvalitnější) mají svou poezii a mohu říci, že jsem nebyl zklamán ani náhodou. Tenhle film je (pro někoho možná překvapivě) úplně něco jiného než Mijazaki, ale řekl bych, že o nic méně působivý. Tento styl bych možná nazval: surrealismus trochu jinak. Už jsme si zvykli, že základním východiskem toho původního, Bretonovsko-Bunuelovského surrealismu byl sen, a ten je tady nahrazen filmovou iluzí (která je ostatně také někdy za sen označována). Je pozoruhodné, jak ta filmová iluze dokonale přebírá vlastnosti klasického snu stran překvapivých změn prostředí a dob, zcizovacích efektů, vstupování a vystupování z a do děje, a ještě si přitom dokáže uchovat jakýsi úsměvný (když už ne přímo humorný) nadhled. Což považuji za hlavní přínos.

Tenhle film je samozřejmě možné (ba přímo nutné) bez dalšího odepsat, ale já jsem přesto byl jedním z těch (velmi) málo, kteří vydrželi v kině až do úplného konce, protože jsem pořád chtěl přijít na to, proč je ten film tak nesnesitelně špatný. Vždyť v něm hraje téměř celá tehdejší herecká elita a scenáristicky je vlastně celý sestaven z nepřerušeného toku gagů a fórů - ale ani jeden z nich nefunguje. Je to zajímavé i proto, že některé by nemusely být apriori úplně špatné, ale ta záplava těch debilních je dokonale neutralizuje a samozřejmě ten v podstatě stoprocentně reklamní způsob podání tomu také nedodává. Vlastně by šlo říci, že toto není celovečerní komedie, jak jsme na ně zvyklí, ale docela obyčejná televizní reklama, natažená na 118 minut. No a od televizní reklamy by opravdu jen blázen očekával kvalitní zábavu...

Herz zde znovu dokazuje, že je jako režisér rozhodně orientovaný na výtvarno, obraz a poezii, za což mu bude vždy odpuštěn ten menší důraz na děj a dialogy. Právě jako tady: dokonalá evokace doby, tedy počátku 19. století, se vším všudy, i ta Pavelkova evidentně "Máchovská" stylizace zajisté není náhodná.

Vincent Cassel ve šlépějích svého otce... nebo možná spíš Jean-Paula Belmonda. Jeho lupič-gentleman sice nedosahuje takové lehkosti, šarmu a nadhledu, jako ti Belmondovi, ale zaplaťpámbu (aspoň) za ty dary... Zato se na závěr představí v poloze málem Che-Guevarovské a jen okolnost, že se jedná o námět podle skutečných událostí, poněkud omlouvá tu jistou ztrátu lehkosti a nadhledu, na které jsme jinak u francouzských kriminálek zvyklí.

Zase jedna variace na tolik oblíbené téma: schizofrenie očima pacienta. Po takových filmech, jako byl Přízrak lásky s Mastroiannim, Nájemník od Polanského, nebo tolik vzývaná Čistá duše (páni! to už je skoro filmový žánr!) by se zdálo, že se toho moc nového přidat nedá a přece: baletní prostředí tu v této souvislosti opravdu ještě nebylo. Lidé se ve skutečnosti této nemoci hodně bojí (možná, že je to jeden z posledních skutečných strachů), ale současně je neodolatelně přitahuje: co to asi musí být to, co nemocný tak opravdově vidí a co my nevidíme?! Moci to tak zahlédnout, aniž bych kvůli tomu musel také onemocnět!! No a režie filmu s tímto námětem to slibuje umožnit... Snad proto je tato tematika tak překvapivě oblíbená.

Tak tohle je zase vydatná dávka humoru pro kominíky (černého humoru), ale bohužel trochu nerovnoměrně nadávkovaného. Stran té legrace uprostřed filmu trochu "spadne řetěz", a i když chápu, že si tvůrci dali záležet na tom, aby celý film fungoval i jako kriminální akčňák, tak se jim při tom ten humor na chvíli vytratil (ačkoliv by tam klidně být mohl - viz například filmy typu "Ospalá díra"). Konec ale zase vše (nebo aspoň většinu) napravil.

Tak tenhle film se mi dokonale strefil do vkusu, přičemž se samozřejmě snažím mít na paměti, že se to nemusí přihodit nutně všem. Ale já tu ke svému překvapení nalezl téměř kompletní sbírku všeho, co mám nejraději: poezii, která rozesměje děti, romantiku. kterou jemný cynismus skvěle udrží nohama na zemi a hlavně čistě pohádkovou fantazii se správnou dávkou dětské lapidárnosti (já totiž dodnes strašně nesnáším, když se v pohádkách na děti "šišlá"). Prostě takový trochu Harry Potter, oproštěný od všeho, co mi na něm vadí (a s posílením všeho, co se mi na něm líbí).

No jasně, je to krásné retro, Plachta je tu okouzlující, Marvan dělá, co může, roztomilí jsou i oba klučíci, ale, - panebože! - něco tak barvotiskového, sladkobolného a naivního, to je opravdu už trochu moc!! Dokonce i na takového kýčaře, jakým byl, žel, Vladimír Slavínský.