Mantis

Rozebírat tento film mi přijde jako se pitvat v holubici, neb ta je krásná jen jako živý celek. Jediný okamžik kdy jsem pocítil jisté vykolejení, byla finální scéna. Zde hudba, příliš upachtěně sentimentální a pobouřlivě hlasitá, měla na mne opačný účinek. Viděno v Ponrepu na projekci CSFD. Co tam se dělo, by za komentář stálo, ale to sem nepatří.

Viděl jsem jen první sérii a má to skvěle děsivou atmosféru. BBC má laťku většinou dost vysoko a tento seriál ji dozajista neshazuje.

Jako dokument tento snímek selhává, neboť jde jen o jednostranný pohled. Nehodnotím ani Roberta Bezáka ani chování Vatikánu.

Trochu zelené, trochu smutné, trochu na city, a to hlavně druhá část filmu, která mne již tak moc nebrala. Asi proto, že je postavená na nenaplněné lásce a nepřijetí toho co je. Nějak mne nepřekvapil ani konec. Trochu nešetrně se mísí doprovodná hudba s tou co zní v záběru. Dal bych 3,5* ale to žel nejde.

Ach jo. Další film (ne)řešící vztah matky a dcery. Dle mne je to takový plytký paskvil, co s snaží být humorný a zároveň k tomu přimíchat hluší smysl. Obojí je žel nedotažené. Praktický od první třetiny víte jak to dopadne a humorné scény jsou přinejmenším šablonovité. Skotský přízvuk a dobrá animace to už moc nezalátá.

Rozhodně nejde o jednoduchý film. Nekteré obrazy stojí za to, ale poslední záběr mi přišel poněkud laciný. Nečekejte převratný děj ani výsvětlení. V duchu filmu: Bůh nestvořil svět, aby vysvětloval proč...

Knižky od Astrid Lindgren nejsou a nebyly moje oblíbené, ale tato adaptace má své osobité kouzlo (mimo jiné díky hlavní představitelce). Ač to není dokonalé musím uznat, že je to v rámci dětských filmů výtečné 90%.

Dobrý dětský filmový muzikál, dle slavné literární předlohy. Hudba je muzikálový střední proud 60. let, slušné kulisy a průměrné herecké výkony. Celkově za tři hvězdy. Být devítileté dítě, tak bych asi nějakou hvezdu přidal.

V dokumentu jsou zábavné rozhovory s tvůrci (M. Smolka a J. Dušek), režisérem a dalšími protagonisty opery Nagano. Pěkně je vykreslená nedůvěra veřejnosti k opeře na hokejové téma. Zbytečná, alespoň z mého pohledu, byla pasáž „jak se dělá opera“, ve které se posouvají hrnky, coby sbor, sólisté, balet… Další vyhozený čas představuje anketa před Stavovským divadlem. Působí samoúčelně (ukažme, že lidi jsou nekulturní, přinejmenším nevšímaví). Na druhé straně postrádám rozhovor o tanci (breakdance tak často v opeře neuvidíte). Žel jsem též nenašel hlubší rozbor díla od renomovaného kritika po provedení, nebo vyjádření autorů k scénickému ztvárnění (když už je opera spojením všeho možného). Dokument vznikl ve stejném roce co nastudování opery (2004), a tak logicky chybí časový vývoj. Divák by se dozvěděl, že se Nagano hrálo, zpívalo a tančilo téměř pět let, což je (M. Smolka snad dovolí) Do-Re-Mi-Fa-So-La-Si-Gól! Do-Mi-So-Si-Gól!

Hodnocení je za filmové zpracování. Osobně jsem nezvládl dvě věci: množství postav, které se většinou jen mihnou a politiku Itálie.