witch

Moment, kdy Gong Li zavraždí Marka Vašuta, mi způsobil skutečné divácké potěšení. Bohužel byl jediný. Celý film smutně doplácí na absenci režisérské i scenáristické invence a rafinovanosti, nahrazení psychologie schematičností, spoustu nechtěně komických momentů (litevské postavy mezi sebou např. bůhvíproč mluví anglicky s legračním předstíraným přízvukem) a monotónní herectví Gasparda Ulliela. Tohle si Hannibal Lecter vážně nezasloužil.

Jestli jste se u Bombakšeftu sem tam zasmáli, sluší se říct, že na tom nemají zásluhu jeho tvůrci. Tento film je totiž remakem starší italské komedie Zmýlená neplatí - výborného snímku Maria Monicelliho s Vittoriem Gassmanem a Marcellem Mastroiannim. Bohužel, většina vtipů byla v předělávce znevtipněna nebo nahrazena blbějšími. Zatímco Monicelli do svého filmu dostal skvělou legraci i nenásilnou a nepatetickou připomínku sociálních problémů, Bombakšeft selhává už v tom prvním bodě. Nebrat.

Obrázek neodčinitelné viny naší takzvaně vyspělé kultury. O masakrech ve Rwandě věděl Kofi Annan, věděl o nich i tehdejší americký prezident Clinton, věděli to prakticky všichni mocní, kteří s tím mohli něco udělat - ale nezasáhl nikdo. Vojáci měli dokonce zakázáno zlikvidovat i tu štváčskou rozhlasovou stanici, která opravdu řídila většinu násilností. Snad by stálo za to některé detaily v Hotelu Rwanda zdůraznit, samozřejmě ale ne na úkor příběhu, dělat z hraného filmu dokument je hloupost. Co mi na filmu opravdu vadí, je přece jen trochu zploštělá postava Paula Rusesabaginy, který je tu zobrazován jako hrdina z lidu - na počátku sice mírně váhavý, potom však odhodlaný jakýmkoli způsobem bránit hodnoty, na kterých ostatnímu světu přestává záležet. Vůbec to celé působí docela zjednodušeně, Paul a jeho blízcí jsou například násilím ze strany vzbouřených Hutuů natolik překvapeni, až se nepoučenému divákovi může zdát, že nenávist obou táborů vznikla ze dne na den. Opak je samozřejmě pravdou, z nikoho se nestane vraždící šílenec jen tak zčistajasna. Ale jak už tu napsal uživatel dbt, u některých filmů je potřeba ocenit i výpovědní hodnotu. Spolu s propracovaným scénářem a skvělým výkonem Dona Cheadlea (i dalších) mi z toho vychází lepší 4 hvězdičky.

Spolu se Spielbergovým Duelem prakticky dokonalá ukázka budování napětí. Zpočátku banální příběh vás vcucne tak rychle, že ani nestačíte polknout překvapení, a celý zbytek filmu v tom už bude jenom pomalu a jistě pokračovat. Zásluhu na tom má mimo jiné i skvěle odpovídající hudba: Základní motiv (přirozeně by Carter Burwell) je trochu podobný tomu, který se později objevil ve Fargu, a je zajímavé sledovat, jak odlišná instrumentace a aranžmá mohou změnit výslednou náladu, kterou hudba navodí.

Z divadelní předlohy podle mě pramení základní přednost i slabina tohoto filmu: je silný a často dramatický v dialogových scénách, ovšem téměř nic jiného než dialogy nenabízí. Mísení kladných a záporných emocí, střídání touhy, cynismu, obdivu, znechucení, chtíče a lhostejnosti se odbývá především v rovině slov. Pokud na to nejste připraveni nebo máte raději „pohyblivější“ kousky, může se dostavit i zklamání. V opačném případě si film docela užijete. (A ano, přiznávám: způsob, jak Clive Owen mluví, mi připadá sexy, ale to pochopitelně nemá na hodnocení vůbec žádný vliv;-)

Pořád mě udivuje, jak nám Vláčil dokázal namluvit, že takhle nějak středověk skutečně vypadal. Nesrovnalostí by se přitom našlo poměrně dost – podezřele vznešená a bohatá řeč většiny hrdinů, poetizace, kterou obstarává neúnavný chorál, atd. Vláčilovy historické filmy jsou ve skutečnosti značně stylizované, ale hlavně se tím nijak netají, naopak vytvářejí ideální cestu mezi naturalistickou drsností a čítankovým suchopárem. Ta cesta rozhodně neznamená kompromis, jinak by Údolí včel nevyprávělo o zjevném fanatismu a dokonce homosexualitě (i když to druhé režisér nikdy naplno nevysloví). Skoro se nechce věřit, že tohle všechno vzniklo jako „vedlejší produkt“ Markety Lazarové

Co k tomuhle říct? Ztraceno v překladu patří k filmům, které mi prostě rezonují, o kterých bych radši vůbec nemluvila a jen se na ně dívala znovu a znovu. Pokud mám napsat alespoň ve zkratce pár konkrétních důvodů, určitě mezi nimi bude přesně a zároveň vtipně odvážená konfrontace „gaidžinů“ s japonským prostředím, výborní herci, obdivuhodná práce s barevným laděním a ukázková schopnost ryze filmového vyjádření atmosféry.

Jeden by nevěřil, s jak skvělou skupinou herců se dá natočit jenom lehce nadprůměrný film. Anthony Hopkins dodává Silkovi dostatečnou dávku charismatu, Nicole Kidman jako Faunia působí docela přirozeně divoce (na údajnou pohnutou minulost ovšem vypadá přece jen trochu moc fotogenicky). Slušné výkony nepřekvapí ani od Garyho Sinise (spisovatele), a už vůbec ne od Eda Harrise (Fauniina exmanžela). Přesto se nepovedlo film zbavit hluchých míst a zalepit díry v občas nereálné motivaci postav. Největším kamenem úrazu je hlavní zápletka, kterou objevíte asi v polovině filmu. Ta má Lidské skvrně dodat konečný smysl, ale vzhledem ke své vratkosti toho není schopna: Jediný skutečně nepředvídatelný prvek zkrátka ztroskotá jak špatně poskládaná vlaštovka.

Ani dvojí pohled na hýždě Brada Pitta mi kupodivu nedokázal zatemnit mysl, takže jsem si na tom „pochutnala“ až do konce: pár zoufalých herců (Orlando Bloom, Diane Kruger), promarněné výkony těch naopak skvělých (Eric Bana, Sean Bean), k tomu tuctová hudba (z letargie mě pozvedl jenom zvuk bubnu během souboje Achilles vs. Hektor), nepostradatelné patetické průpovídky a dialogy. Byla bych ochotná uznat Petersenovo a Benioffovo právo na trochu volnější zpracování klasiky, to by mě ovšem jejich pojetí nesmělo tak nebetyčně nudit. Tři hvězdy za jednu velmi povedenou scénu a některé herecké výkony.

Obávám se, že tady něčí nostalgie silně omezila filmařskou intuici. Natočit hraný dokument z kraje Zapadlých vlastenců a obsadit ho místními obyvateli je na první pohled nápad jako hrom, problém ale nastává v okamžiku, kdy se režisér snaží ztvárnit scénář, který si přímo říká o profesionální herecké výkony. Tím samozřejmě nechci brojit proti nehercům, ti mohou být ve filmu hodně zajímaví (viz česká nová vlna), i když to chce pečlivý výběr, přesné obsazení a dostatek „volného prostoru“ pro jejich přirozenost. Tady jsou ovšem celé pasáže, které naturščik prostě neutáhne. Mám na mysli třeba cestu dvou bývalých přátel na samotu pro zmrzlé tělo staré ženy – tenhle motiv má slušný potenciál a zobrazuje totalitní realitu na pozadí tak trochu mystické atmosféry (drsná krajina zasněžených hor, soumrak, vzpomínky na mrtvou, přelud na skále), bohužel ale jako všechno naráží na nejisté projevy „herců“. Když připočítám nějaké to klišé – stylizované mezititulky, dobové záběry podkreslené hudbou z orchestrionu, kombinace stará paní + černá kočka + pasiáns – vychází mi z toho slabé dvě hvězdičky za pár osamocených nápadů a tvůrčí nadšení.